Kouzlo golfu neleží na rychlých greenech

O RYCHLOSTI GREENŮ se vedou stálé debaty. Výborní hráči včetně profesionálů preferují vyšší rychlost a i pro běžné rekreanty bývají rychlé greeny synonymem kvality a vyspělosti hřiště. Greenkeepeři však vědí, že příliš krátký střih a neustálé válcování trávě škodí, ta nemůže náležitě zesílit a je náchylná k chorobám. Také manažeři dobře znají odvrácenou tvář rychlosti: Připravit a udržovat takové greeny je pracné, a navíc se zvyšuje počet puttů, což hru zpomaluje a hrozí snížená průchodnost hřiště. To vše může mít vliv na ekonomické výsledky.

Americká USGA na základě měření stimpmetrem rozděluje rychlost greenů do tří kategorií. Pomalé greeny mají rychlost 4,5 stopy, středně rychlé 6,5 stopy a rychlé greeny jsou 8,5 a více stop. Pro profesionály bývá vhodná rychlost nad 10 stop, na PGA Tour se hraje i na 12 stopách. Americké hřiště Oakmont mívá rychlost 13–15 stop. To je jako puttovat na parketách.

Rychlost greenů se vždy odvíjela od technických možností sekání – současných 10 a více stop bylo v minulosti nedosažitelných. Greeny se nyní sekají na výšku 2,5–4 milimetry a při 2,5 milimetrech se ještě válcují, čímž se dosahuje potřebné vysoké rychlosti. Průměr v Česku je asi 3,5 milimetru, v USA 3,2 mm. Fairwaye se dnes sekají na výšku 12–20 milimetrů (v USA průměrně 13 mm), přičemž výška 12–14 milimetrů byla ta, na které se ještě v 50. či 60. letech běžně puttovalo.

Někteří hráči mají rychlé greeny rádi, protože jízda míčku přesně kopíruje kontury povrchu. Hra se tu jeví spravedlivější než na pomalejších a chlupatějších greenech; čím vyšší je tráva, tím více do puttování vstupuje náhoda. Kdo ale už někdy puttoval na rychlosti 10 a více stop, dobře ví, že to chce mnohem jemnější práci s putterem, velmi dobrý odhad délky a samozřejmě zkušenosti. Ideální je hrát na rychlých greenech stabilně, aby se člověku dostaly do rukou i do hlavy.

Přes 50 % golfistů celého světa není schopno hrát pod 100 ran za kolo, což také znamená, že hrají zhruba 40 puttů. Pokud někdo hraje takový počet puttů na běžných greenech, pak na těch s vysokou rychlostí jich zahraje ještě více: 45 nebo i 50. Ovšem ani hráči s HCP okolo 20, kteří hrají obvykle 36 puttů, nebudou mít s putterem v ruce takovou jistotu, aby jim rychlý green pomáhal. Budou hrát dva i více metrů za jamku, budou honit míček ze všech stran a nepromění ani z velmi krátké vzdálenosti. Podle výzkumů USGA zveřejněných v roce 2017 také rekreační hráči preferují „férovost a konzistentnost“ greenů před jejich prostou rychlostí. A ještě jedna věc: Drtivá většina hráčů není vůbec schopna rozlišit, zda má green rychlost 7, nebo 8 stop. Jedna stopa víc či míň je prostě nečitelná.

Mít vysokou rychlost greenů je pro většinu hřišť zbytečné. Hodí se především pro hřiště turnajová, se skutečně kvalitním designem. Ale ani zde nemusí hranice překročit zmíněných 8,5 stopy. Jen velmi málo hráčů totiž jezdí pravidelně na hřiště proto, že tam „jezdí greeny opravdu rychle“. Jezdí se spíše za kvalitou hřiště jako celku.

Mnoho kritiků současného golfu také říká, že právě dokonalostí greenů se golf rozdělil na dvě disciplíny: na golf a puttování. Tedy na golf a dráhový golf. V dřevních dobách bylo klíčové dostat se k jamce a tam hru „nějak“ dokončit. Dnes je to skoro naopak: Říká se „Driving is funny, putting is money“, což zřetelně dokládá klíčovou roli puttování pro výsledek.

Puttování určitě přináší do hry zvláštní prvek dramatu a na hráče klade mimořádné psychické nároky. Jsou to nervy, v nichž jde doslova o milimetry. Ale golf vždycky byl, a i dnes je především o tom, že míček létá vzduchem. To je na něm opravdu krásné: lehkost švihu, vznesení se do nebe, volnost letu. A velká, někdy dokonce obrovská vzdálenost, kterou malý předmět překonává. Tím, že dnes vyžadujeme dokonalé a rychlé greeny, golf spíše uzemňujeme, činíme ho také pomalým (a možná i nudným), namísto abychom ho povznášeli a dělali dynamickým. A také ho prodražujeme, protože stavba i údržba dokonalých greenů patří k tomu nákladnějšímu při vzniku a provozu areálu.

Možná by tedy stálo za to nebazírovat na 6, 8 nebo 10 stopách, ale jednoduše vzít na vědomí, že greeny jsou také součástí přírody a mohou mít svá překvapení i vrtochy, mohou nespravedlivě trestat i nečekaně odměňovat. Puttování je koneckonců jen „nutnost“ daná příliš malými rozměry jamky, tím, že je příliš obtížné trefit ji z větších vzdáleností rovnou ze vzduchu. Puttování také s velkou radostí oželíme – vždycky přece chceme poslat míč do jamky rovnou, ať už chip-inem nebo houlinem.

– ANDREJ HALADA

      Autor je zástupcem šéfredaktora magazínu Golf Digest.

 

Ilustrace Lukáš Fibrich

CELÝ ČLÁNEK naleznete v březnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 5. BŘEZNA 2020