CADDIE V UTAJENÍ: Když Augusta utichne

PRACUJU JAKO CADDIE na hřišti Augusta National už roky, ale stejně je pro mě každý den tady svátek. Podobně to musí mít pilot, když se vznáší k nebesům, nebo kapitán lodi, když se probudí a je obklopený jiskřivou modří nekonečna. Některé pohledy vám zkrátka nikdy nezevšední.

Samozřejmě hřiště nehrajeme – jsme tam kvůli práci. Nepřijíždíme na hřiště po Magnolia Lane, ale po služební cestě. Tím nechci říct, že by se s námi zacházelo špatně. Klub pro nás nedávno nechal postavit zvláštní prostory, kde máme místnost s televizí, počítače, a dokonce vlastního kuchaře. Den předtím, než v květnu začne sezona, si i můžeme hřiště zahrát. Každého člena klubu, člena jeho rodiny nebo hosta musí povinně po celém pozemku doprovázet někdo ze zaměstnanců klubu (což většinou znamená někoho z nás caddies) – ať už si přišli zahrát, nebo se chtějí jen projít nebo si třeba pro mě za mě zarybařit v Ikeově jezírku –, a tak se dostaneme na hřiště častěji, než byste řekli. Ale pořád víme, kde je naše místo. Hierarchie se respektuje.

Náš úkol je jasný: Tohle je nejposvátnější místo pro všechny golfisty světa, takže se musíme postarat, aby si ti, kdo nás navštíví, odnesli exkluzivní zážitek. Laťka je vysoko. S výjimkou několika turnajů většinou doprovázíme člena klubu, když si přijde zahrát s přáteli nebo obchodními partnery. A v tu chvíli nejsme jen nosiči holí – jsme prodlouženou rukou člena vzhledem k jeho hostům. Jestli vám není zřejmé, jaký je v tom rozdíl, dodám, že to má svůj důvod, proč klub přijme jen sedm procent ze všech caddies, kteří se tu ucházejí o práci. Někteří z nás museli před přijetím absolvovat pět až deset pohovorů!

Je pár členů, kteří přicházejí s vlastními kedíky, ale většinou se nosiči ráno přidělují, a to losováním. V klubu Augusta National se nic neplatí na místě, takže členové platí za celou svou skupinu. Tím pádem ani není důvod se handrkovat o to, kdo ponese bag komu. Hráči, kteří vědí, jak to tu chodí, nicméně mají ve zvyku nám pár jamek před koncem šoupnout pár bankovek. Nejsou to rozhodně závratné sumy a to je dobře, protože stejně jde spíš o jejich dobrý pocit než o nás. Oficiálně totiž dýška přijímat nesmíme a člověk se akorát bojí, že transakci zachytí bezpečnostní kamery. Jenomže nechceme zranit jejich ego. Je to taková křehká rovnováha.

Nejnáročnější částí naší práce je udržovat tempo celé skupiny. V poslední době celková skladba členů i jejich hostů trochu omladila, ale pořád jsou to spíš starší pánové, kteří nechtějí spěchat, když už mají možnost si zahrát tohle hřiště. Jenomže když naše skupina začne zdržovat ty ostatní, problémy z toho máme my kedíci, ne hráči. Takže to chodí tak, že jdeme slušný kus před hráči a předem jim připravujeme všechno, co budou k ráně potřebovat, aby mohli rovnou odehrát, až k nám dorazí.

Své peníze si každopádně vysloužíme na greenech. Jsou tak záludné, že putty se většinou lámou přesně na opačnou stranu, než to vypadá. (Párkrát jsem kvůli tomu na greenu i upadl!) Klub nám ohledně toho dává spoustu školení, ale na místní jamkoviště vás nepřipraví nic. Jeden někdejší caddie mi prozradil, že mu trvalo třicet let, než přišel na kloub greenu 17. jamky.

Kamarádská pouta mezi kedíky jsou tu pevnější, než co jsem zažil jinde. Staří harcovníci ochotně zaškolují nováčky a zápal nováčků pro práci zase udržuje nadšení nás všech. Věci si říkáme na rovinu. Občas se objeví nějaká rozmíška, ale nic, co by se neurovnalo u piva. Jsme dobrá parta a držíme při sobě.

A co stinné stránky? Není jich moc. Ty bílé overaly nejsou zrovna ideální, když je venku přes třicet stupňů a 90procentní vlhkost. Taky je trochu únavné, že hráči, kterým nosíme bagy, málokdy zahrají dobré kolo. Moc se tu netrpí vtípky nebo nějaké kanadské žertíky – vždycky se musíme chovat způsobně. Teď vás možná napadá: Vždyť tohle je stejné v každé práci. Ale řeknu vám, že už jsem prací vystřídal dost, ale v žádné jsem neměl ten pocit, že jsem neustále sledován a že jediný přehmat může vést k vyhazovu. Nedá se popřít, že člověk je tu pod tlakem.

Hřiště Augusta National obklopuje aura tajemna, a přesto se lidé, když zjistí, kde dělám, ptají dokola na dvě stejné věci: Už jste nesl hole někomu slavnému? A: Jsou členové klubu pitomci? Odpověď zní, že už jsem nesl bag řadě politiků, muzikantů, herců, sportovců a taky víc fotbalovým trenérům, než dokážu spočítat. (Jestli pracujete pro americkou univerzitu s elitním týmem univerzitního fotbalu a ještě vás nepozvali, abyste si tu zahráli, musíte být asi příšerně otravní lidé.) Pokud jde o druhou otázku, odpovídám, že vůbec ne. Nechápu, proč to lidé předpokládají. Asi takhle prostě vnímáme všechny, kdo jsou bohatí nebo mají konexe. Ve skutečnosti jsem pracoval v řadě exkluzivních resortů a ve všech byli členové klubu slušní. Vždyť proto se možná dostali na vrchol: Umí jednat s lidmi.

Z toho důvodu vás taky nemůžu oblažit historkami o nějakých hodně nepříjemných zážitcích. Nikdo z nás. Když si v Augustě házím na záda něčí bag, vždycky mu kladu na srdce, že ten zážitek jim může pokazit jedině to, když sami sebe zraní, tak ať nešílí z trojputtu nebo netrefeného greenu. Občas někdo předvede nějaké arogantní gesto nebo se objeví členův synáček s nosem nahoru, ale to jsou naprosté výjimky. Víte, když lidé vstoupí do ráje, jsou většinou šťastní.

Což mi přece jen připomíná jednu historku.

Šel jsem ve skupině, ve které byl mimo jiné i bývalý prezident Spojených států, i když já nenesl bag přímo jemu, ale jednomu jeho známému. Caddie většinou hodně o hráči odhadne dopředu. A můj chlápek měl staff bag vážící snad 25 kilo, a přitom s některými holemi v něm se očividně ještě neodehrála jediná rána. Na drivingu se místo rozehřátí vykecával o tom, jaký si koupil nový barák. Bylo mi jasné, že s ním se to potáhne.

Nemýlil jsem se: Ještě ani nedostal míček na green 1. jamky a už měl 10 ran. Na dvojce a trojce následovala přehlídka topnutých ran. Ani dál se to nijak nezlepšilo, ale maník si z toho nic nedělal. Na devítce už to došlo tak daleko, že příslušník tajných služeb, který tam byl s námi, se na mě podíval pohledem, který říkal: „Jestli chceš, zbavím tě ho. Stačí říct.“ V tu chvíli jsem ale na rameni ucítil něčí ruku.

Byl to prezident. Řekl: „Chtěl jsem tě jen varovat. Hodí vinu za to zpackané kolo na tebe.“ Docela mě zaskočil, ale zvládl jsem odpovědět vtipem: „A nezařídil byste mi amnestii?“ Ale on se jen usmál a pokračoval v chůzi. Proč tedy ten muž, kterému jsem byl nucen nosit bag, vůbec byl v naší skupině? Na pozvání jiného člověka z naší skupiny, který byl členem klubu.

Ano, můžete být někdejší nejmocnější muž světa, ale v Augustě National nosí kalhoty ti, kdo k nim zároveň oblékají zelené sako.

– S JOELEM BEALLEM

CELÝ ČLÁNEK naleznete v dubnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 9. DUBNA 2020