Jak jsem si vyrobil patr ze dřeva

Za časů těžkých si lidé nacházejí různé úniky a řešení, která jim umožňují žít a přežít. Když ještě před pár týdny zela golfová hřiště prázdnotou a koronavirus nás nutil být stále doma, pojal jsem plán, jak tuto trudnou dobu přečkat. Rozhodl jsem se vyrobit si vlastní golfovou hůl.

Původně to mělo být nějaké dřevo - protože s dřevem docela dělat umím, vyrábím si doma například rukojeti na nože. Golfová hůl je nicméně něco jiného, specifičtějšího.

Dříve se dřeva vyráběla skutečně ze dřeva, dřevěnými drivery se běžně hrálo ještě v 80. letech. Dnes je to historie, uzavřená kapitola stejně jako třeba kinofilm do foťáků. Ale existují lidé, kteří dodnes dřevěné hole vyrábějí. Na YouTube jsem našel dvě videa, která poměrně detailním způsobem ukazují, jak na to. Nečekal jsem, že tam cosi podobného bude… Stále mne fascinuje, jak jsou lidé tvořiví.

Dotyčný výrobce z YouTube měl profesionální dílnu a vyrobil si nejprve driver, pak patr. I díky tomu mne opustila myšlenka, že bych si vyrobil dřevo. Protože vysoustružit kulatou hlavu s tenkým koncem na uložení šaftu vyžaduje přesnou práci a také: musíte mít na to správné dřevo. Co nejtvrdší. Já měl zatím jen buk. Tak jsem zvolil cestu patru.

Načrtnout si na papír kontury takové hole není těžké. Hraju s železnými patry typu malet, tedy s velkou zadní plochou, a tudíž jsem návrh směroval touto cestou. Cosi jsem si nakreslil, ale výsledek je trochu jiný, má oblejší tvary. Je to takový motýl, organický design, zatímco nakreslený návrh byl více ostřejší.

Výroba mi trvala týden. Nejvíce práce bylo s hlavou hole, jejím tvarováním a vyhlazením. Šaft jsem vzal ze zásoby prkýnek a tyček, co mám. I horní světlé držadlo jsem zvolil dřevěné. Tuhle jedinou část jsem taky v závěru nalakoval, aby byla příjemná do ruky. Jinak je celý patr jen napuštěný lněným olejem, to se dělá jako ochrana. Je to na omak přírodní kus.

Věděl jsem, že pokud budu dělat hůl jen ze dřeva, bude příliš lehká. Patr má být těžší, musí to být kyvadlo, aby mělo plynulý a hladký pohyb. Do zhruba 550 gramů, což jsou váhy mých patrů, mi chybělo dost, skoro 200 gramů. A tak přišlo ke slovu chytré řešení.

Hůl bylo potřeba vyložit něčím těžším, kovovým. Díval jsem se doma na různé kovové tyče, ale nic se nehodilo. Tak jsem zašel do řemeslnických potřeb (na Florenci měli otevřeno) a zeptal se na závaží. Měli olovnice, tedy kousky kovu určené k svislému měření. Vzal jsem hned dvě - válečky na konci zašpičatělé. Stály dohromady 90 korun. Tolik jsem také za celý patr utratil, nepočítám-li moji vlastní práci. Patr za stovku, když stojí pět i více tisíc? To si dám líbit.

Do patru jsem pak vyvrtal od zadní části dvě brutální díry a do nich olovnice kladivem doslova natloukl. Taky proto mají špičky placaté… Jak čouhají ze dřeva, vypadá to jako zadní svítilny nějakého amerického bouráku z 60. let.

Pořád to ale ještě bylo málo, chybělo několik desítek gramů. Tak jsem vzal dva šrouby a matky, seřízl je a vložil do vyvrtaných mělkých děr v horní části patru. A ještě přidal na „vyvážení“ vlevo další kousek železa. Hůl teď má přes 560 gramů. Je to kyvadlo jak z orloje na Staromáku.

Při zkoušce doma na koberci se mi nelíbil dřevěný zvuk při úderu, přišel mi tupý. Tak jsem nalepil na úderovou plochu kousek černé umělé hmoty. Nestylové, ale funkční, myslel jsem si.

Jak se mi s patrem hraje? Řečeno s filmovou babičkou z Kolji: „Ani se neptejte!“ Šaft ne že by se kroutil, ale je tak-nějak pružný, takže to není úplně ono. Dřevěné držení jsem udělal asi moc tlusté a navíc je – prostě tvrdé, guma to není. Umělohmotná úderová plocha se mi hnedka při první hře, jak jsem hůl nesl v bagu, trochu poškodila malým vrypem, jak do ní ostatní hole bouchaly. Byť to není přímo střed, ale jen okraj.

Celkově je hůl trochu neohrabaná. Možná moc „tlustá“ ve smyslu výšky hlavy, možná i příliš veliká co do rozměrů. Nebo že by to bylo jen tím šaftem? V každém případě - kdybych dělal další patr, tak už bych použil kovový šaft.

Bylo to tedy trochu zklamání, když jsem s holí hrál. Nepatoval jsem špatně, hůl nemá nějakou zásadní vadu, míček jezdí rovně. Ale potvrdila se jedna věc – patr je o pocitu, o důvěře v hůl, ale technická stránka věci je taky důležitá. Jakkoli bych měl k tomuto rukodělnému výrobku, který jsem si sám stvořil, cítit důvěru, když jsem pak vzal do ruky běžný „tovární“ patr, cítil jsem se jistěji.

Takže jsem milý dřevěný patr Made in Andrej vyndal z bagu a postavil ho do pokoje, vedle knihovny s golfovou literaturou. Stojí tam stále. Možná si ho někdy budu brát na hru, abych se jen tak pochlubil, anebo abych se opět utvrdil v tom, že když něco dělají profesionálové, je to vždycky lepší než když amatéři. Ale proces tvorby, vyrábění, to mne velmi bavilo. Aneb jak říká Simona Stašová v Pelíškách: „To muselo dát práci… Přitom taková blbost, co?“