RÁNA Z MILOSTI: Zpět na hřiště po té nejdelší zimě

TOHO RÁNA jako by sama příroda křičela: „Fore!“ Od údolí vanul jemný větřík a přinášel poselství naděje – šeptal o chip-inech a o ranách dřevem, které přistanou měkce na fairwayi. Ta byla dosud krásně nedotčená, ještě nezničená železem stovek holí, a zářila zelení pod azurovým nebem. Slunce začínalo vykukovat zpoza stromů a vypadalo jako obří zlatý míč, který tam odpálil nějaký neznámý golfový bůh a který se zrovna chystal zapadnout přímo do jamky na osmnáctce. Ten den bylo hřiště poprvé otevřené po dlouhé zimě.

Tato slova, z nichž dýchá napjaté očekávání smísené s úlevou, z pera spisovatele P. G. Wodehouse vyšla 15. dubna 1926, už skoro před sto lety, ale asi nikdy nám nezněla tak pravdivě jako letos. Zimní pauza byla delší než kdykoli dřív kvůli pandemii, která narušila života nás všech, včetně onoho nedůležitého světa golfu. Ani Masters nebylo ušetřeno.

Golf je trochu směšný protijed na závažné zdravotní a hospodářské problémy, jimž teď čelíme, a přesto je právě tím recepisem, který mnozí z nás potřebujeme. Golf totiž léčí i inspiruje. Hojí duši, pročišťuje mysl a zušlechťuje srdce. Je to náš únik, naše skrýš, hora, kterou zdoláváme.

V době, kdy jsme skoro nesměli vycházet z domu, jsem ale jen nečetl Wodehouse – taky jsem se podíval na jeden ze svých nejoblíbenějších filmů: oskarovou klasiku z roku 1944 „Farář u svatého Dominika“, kde Bing Crosby hraje otce O’Malleyho a Barry Fitzgerald otce Fitzgibbona. A právě Fitzgibbon ve filmu pronese repliku: „Golf je jenom kulečník pod širým nebem.“

Pod širým nebem se teď linksy v Británii zbarvují do žluta díky janovci metlatému, zatímco v mém domovském městečku v Connecticutu začal všude jako na povel kvést právě na Mezinárodní den žen dřín květnatý. Zajímalo by mě, jestli jsou azalky na Augusta National tak nádherně růžové i teď, když se na ně nikdo nedívá. Taky si pamatuju, že tráva rosička má ve Philadelphii, kde jsem kdysi žil, jasnější odstín právě teď zjara. Hřiště se možná otevírají se zpožděním a 19. jamky se zatím nekonají, ale vábení golfu mě i tak drží při smyslech.

Nedávno jsem se třeba vyplížil z domu jen s 27stupňovým hybridem v ruce a pár míčky v kapse, podobně jako chodil kdysi trénovat Seve Ballesteros na pobřeží u španělského Santanderu jen se svou víceúčelovou 3-železo. Až jsem sám sebe překvapil, že se mi občas dařily docela vymazlené rány, včetně chipů s doběhem, po nichž se míček přitulil k jamce.

Užíval jsem si to, že jsem zase obklopený přírodou a vítaným osaměním, když nepočítám párek jelenů postávajících opodál. Byl to podobný pocit, jako když si po skončení kola v horkém letním dni dáte první doušek vychlazeného piva a ono příjemně klouže do krku. Kolem nebyl žádný hluk, dokonce ani vibrace mobilního telefonu. Každý rok se v tomto období znovu zamilováváme do golfu. Měli bychom kvůli tomu vzhledem k současné situaci cítit vinu? Nebo si dokonce připadat tak, že ohrožujeme zdraví ostatních?

Těsně po skončení druhé světové války napsal Bernard Darwin, autor mnoha knih o golfu, tato slova: „Na válečné časy, kdy se golf hraje málo a nekonají se turnaje, je dobré vzpomínat v časech míru, kdy golf příliš prožíváme – každý neproměněný krátký putt nám připadá jako katastrofa a naší největší životní starostí je naučit se švihat zevnitř ven.“ Ale uprostřed pandemie je právě tato povrchnost golfu na něm nejlákavější. Jak uzavřel Darwin: „Na golf se dá na čas zapomenout, ale stačí jen malinko, a člověku se všechno vrátí.“

Existuje snad lepší pocit než natáhnout si zbrusu novou koženou rukavici nebo zapíchnout týčko do jarní travičky na odpališti nebo třeba poslat první drajv nové sezony přímo doprostřed fairwaye? Golf je zároveň pošetilou zábavou a nesmírně důležitou činností. Možná musí přijít globální krize, abychom si to uvědomili.

I během zimy se mi občas podaří někam vyjet za golfem, ale sezona pro mě opravdu začne až ve chvíli, kdy se golf naplno rozběhne i u nás v Nové Anglii. Jistě – v televizi můžete profesionální turnaje sledovat celý rok, ale skutečným golfem je ten, který hraju na svém domovském hřišti s kamarády a teď často i o samotě. Jak kdysi řekl Hale Irwin, naučil jsem se na golfu milovat to SÁM ve slově „osamělost“.

Mám jednoho kamaráda, který má ve zvyku stát u vás hodně blízko, když si s vámi povídá. Když od něj pooadstoupím, udělá krok ke mně. Vždycky mě dostane do kouta. Obejít s ním 18 jamek je někdy jako tančit tango. Teď budu muset i s ním udržovat předepsaný odstup – hezky na vzdálenost dvou holí. Žádné vyprávění historek ze vzdálenosti na gimme, žádné vytahování vlajky, žádné pěsťovky na osmnáctce, žádné popíjení na terase klubovny. Ale od golfu mě to neodradí.

Na golfu je určitě cosi šíleného, a toto vědomí je zvlášť užitečné teď, v těchto šílených časech. Toots Shor, který provozoval legendární hospodu s restaurací na Manhattanu, o nesmyslnosti golfu říkával: „Musíte švihnout dolů, aby míček vyletěl nahoru. Švihnete doleva, a míček letí doprava. Člověk s nejnižším skóre vyhrává. A co je nejhorší, vítěz kupuje ostatním pití.“

Asi už je vám jasné, že četbou trávím víc času než golfovým tréninkem. A přidám na závěr ještě jeden citát, od Johna Steinbecka: „Když zhasne světlo, nastane mnohem větší tma, než kdyby to světlo nikdy nesvítilo.“

Po nejdelší zimní přestávce v našem životě se ke golfu s radostí vracíme a bereme svou hru takovou, jaká je.

 

JERRY TARDE

Autor je šéfredaktorem americké verze magazínu Golf Digest.           

CELÝ ČLÁNEK naleznete v květnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 14. KVĚTNA 2020