před 4 lety, 01.07.2020 10:41 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

KOMENTÁŘ: Černé a modré golfové sjezdovky

CO CHCE BĚŽNÝ GOLFISTA všude na světě? Přijet na hřiště, odehrát si devět nebo osmnáct jamek, prožít hezkou část dne, protáhnout tělo a oddychnout si, případně se setkat s přáteli. Tyto jednoduché cíle by měl mít na mysli každý, kdo se v golfovém byznysu pohybuje, především majitelé hřišť či jejich provozovatelé.

Kdysi se říkávalo a dodnes platí: Náš zákazník – náš pán. Na mnoha zahraničních hřištích už dávno pochopili, že je potřeba vyjít zákazníkům opravdu hodně vstříc. Golf je technicky relativně složitý, úderů dle vašich přání bývá vždycky méně než těch nevydařených či přímo zkažených, tak nač to ještě komplikovat tím, že hráčům připravím hřiště s mnoha obtížemi a nástrahami?

V České republice tyto skutečnosti teprve postupně přijímáme. Mám na paměti slova jednoho majitele golfového hřiště, které bylo postaveno před dvaceti lety ve sportovních duchu: „Dneska už bychom to stavěli asi jinak. Víc pro rekreačního hráče.“ Vzpomenu si také na jiný areál, otevřený po roce 2000, který se nachází v místě zvaném Traviny. Rostly zde skutečně krásné druhy trav, ale míče v nich také mizely s obdivuhodnou rychlostí a nebyly k nalezení. Dnes bychom standardní stav tohoto hřiště mohli nazvat „holátko“. Vyšší tráva zůstává jen sporadicky, v zónách, kam se obvykle nehraje.

Početně nejsilnější skupinou hráčů dle handicapů je v České republice kategorie mezi 15 a 30. Patří do ní skoro 20 000 hráčů z celkového počtu 52 000. A handicap 54 má stále více než 10 000 golfistů. Průměrným výsledkem při turnajových hrách je u nás zhruba 95 ran na kolo. Ani v zahraničí tomu není jinak. Podstatná část golfistů celého světa hru zvládá „tak nějak“. Nikoli „docela dobře“.

Golf v posledních desetiletích všem běžným hráčům světa vycházel vstříc především v oblasti technologické. Velké hlavy holí, díky nimž snadněji trefíte sweet spot. Pružné shafty zajištující délku. Hybridní hole nahrazující obtížně trefitelná dlouhá železa. Tento trend lze vysledovat třeba i ve sjezdovém lyžování. Carvingové lyže s velkým vykrojením a kratší délkou, podle výšky postavy, přivádějí na sjezdovky i ty, kdo lyžovat moc neumějí – a přesto nyní mohou.

Podíváme-li se na sjezdové areály, pak největší část z nich tvoří červené sjezdovky, tedy střední obtížnosti, kterých je asi 50 %. Následuje kategorie modrých, tedy nejlehčí. A jen asi 10 % je nejtěžších, tedy černých. V golfu má však pojem „lehké hřiště“ stále pejorativní nádech. Hřiště přece nemá být lehké: Má být výzvou, má být nečekané a někdy i matoucí, má přinášet překážky, jejichž překonávání přináší hráči uspokojení. Jako v životě – musíte něco udělat, či dokonce obětovat pro to, abyste dosáhli pocitu naplnění.

To jsou jistě slova obecně platná, ale vztaženo na golfovou každodennost se ukazují pouze jako teorie. V praxi je golf totiž hlavně určen té zmíněné relaxaci. Pouze sportovní golf je něco jiného, tam mají překážky smysl. Stejně jako na Tour de France mají smysl kopce s délkou několika kilometrů. Pro rekreačního cyklistu jsou však taková stoupání nepříjemná a většina se jim ráda vyhne.

Běžný golfista toho o hřištích a o tom, jak mohou a mají vypadat, mnoho neví. Golfista nepočítá, kolik je na hřišti bunkerů, ani neměří rychlost greenů. Neuvažuje, zda jde o jamku strategickou, heroickou, či penalizační, a pramálo ho zajímá, zda mu jamka umožňuje hrát „risk and reward“. Má jen laický dojem, určitý pocit ze hry. A na jeho základě považuje některá hřiště za snadnější a některá za těžší. Říká: „Tady se mi hraje hezky a dobře, ale sem moc rád nejezdím, pořád se tady trápím a nevím, co a jak hrát.“ Jeho pohled není žádná věda, ale obsahuje prostou i důležitou pravdu o hřišti.

Myslím, že děláme skutečně stále málo pro to, abychom udělali hřiště pro hráče lehčí. Připadá nám to jako něco nepatřičného. Nebudeme přece všude sekat rough. Nechceme pomalé greeny. Nebudeme snižovat počet bunkerů, které jsme vybudovali, a nebudeme porážet ty nové stromy, jež jsme zasadili (byť oboje velmi komplikuje i zdržuje hru). Ale za tyto pocity, postoje a názory se není co stydět. Každý kvalitní golfový architekt vám sice řekne, že hřiště s fairwayemi typu dálnice „je málo nápadité a bez vzrušení“, ale golfový manažer může opáčit: „Hráčům se u nás líbí a vracejí se.“ Pravdu mají oba. Peníze na konci sezony ovšem počítá majitel hřiště a jeho manažer.

Ponechme té nejužší skupině hřišť pro sportovní turnaje, hřištím prestižním, která nemají starosti o obživu, možnost, aby byla důmyslná a složitá. Aby jejich krása byla v náročnosti, obtížné zdolatelnosti. Existence takových areálů, jakýchsi černých golfových sjezdovek, je dobrá pro to, aby ukazovala možnosti a vrcholy. Nebo také extrémy. Ale řiďme se především heslem „náš zákazník – náš pán“ a mysleme na to, že lidé obecně, včetně golfistů, žádají spíše snadnou užitnost a spolehlivou funkčnost. Nepotřebují stálé výzvy a vzrušení. Chtějí si na golfu prostě jen odpočinout a uvolnit se. (G)

– ANDREJ HALADA