před 4 lety, 22.07.2020 11:48 Andrej Halada foto: Golf Digest ČASOPIS

Kdo je na golfu pánem? GREENKEEPER!

GOLFOVÉ HŘIŠTĚ je bujná příroda i skleníková květina. Příroda si vždycky poradí sama, ale o skleníkovou květinu nutno pečovat. Jinak brzy zahyne. V případě golfového hřiště jde o péči každodenní, trvalou a intenzivní. Co všechno obnáší greenkeeperská práce, jaký charakter má a jací lidé se jí věnují? Středočeský Beroun Golf Resort byl místem, kam jsme se vydali pro odpovědi na tyto otázky.

Přijedete na hřiště, vyndáte hole, zamíříte k recepci a pak na odpaliště. Drajvy, rány, příhry, putty… S jakou samozřejmostí bereme fakt, že hřiště je tu pro nás vždy připravené, tráva sestříhaná a greeny rovné a hladké? A jak často nás napadne, kolik práce za tím vším je?

Možná to víte, možná jen tušíte. Možná vás to ani nezajímá – platíte přece za hru, tak proč byste se měli údržbou hřiště zabývat? Ale když vidíte práci greenkeeperského týmu zblízka, na vlastní oči, dojde vám, že bychom si měli všech těch mužů na sekacích strojích, s hráběmi či pilami v ruce více vážit. Bez nich bychom nehráli golf na trávě, ale pouze adventure golf na umělém koberci.

RANNÍ PTÁČE VÍC POSEČE

Je něco před šestou ranní a stojíme v místě, které na berounském hřišti asi nikdo z hráčů nezná. Dílny a strojový park jsou schované v zeleni uprostřed areálu, kousek od odpališť patnácté jamky. Kontrast mezi vyleštěným prostředím u klubovny a tímto pracovním místem je markantní. Stříška k venkovnímu sezení, dřevěné lavice, pár starých pohodlných křesel, která kdysi zdobila něčí obývací pokoj. Normální dílensko-zemědělské zařízení, ze kterého dýchá bezprostřednost i manuální práce. Uvnitř mají i klasické řady plechových skříní, do kterých si zaměstnanci ukládají civilní oblečení. Greenkeepeři nicméně stojí v zahradnickém a zemědělském oboru vysoko. Jejich práce vyžaduje preciznost i specifické zkušenosti a také zájem o věc. Každý den ji navíc hodnotí desítky uživatelů, hráčů. A ti bývají někdy velmi nároční.

Běžný den začíná u greenkeeperů rozdílením práce. V našem případě říká v 6.05 hlavní berounský greenkeeper Martin Šindler svým jedenácti zaměstnancům, co je potřeba udělat, kde co sekat. Je pátek, na hřišti není žádný turnaj, času a místa pro práci je dostatek. Za dopoledne se toho stihne mnoho, po obědě už je na hřišti více hráčů. Bude potřeba sekačky častěji zastavovat, aby nerušily při hře. Co dopoledne stihnete za pět hodin práce, to vám v odpoledním čase a na zaplněném hřišti zabere i osm hodin. I proto se na hřišti končí s údržbou obvykle kolem třetí hodiny odpolední.

Greeny se sekají denně, vždy ráno. Fairwaye v pondělí, ve středu a v pátek. Odpaliště v úterý a v pátek. Na víkendovou zátěž musí být hřiště připravené, v pátek se tedy dělá intenzivně. Jenže s takto narýsovaným plánem se často hýbe, protože ve všední dny včetně pátků bývají i turnaje. Z hlediska vztahu výkon/čas je nejhorší akcí turnaj s canon startem. To je hřiště stále plné a udělá se málo. Většinou se proto tým rozdělí na dvě skupiny: Jedna připraví greeny a bunkery před turnajem a druhá najede po turnaji na sekání ostatních hracích ploch.

Martin Šindler říká, že naprostým základem téhle práce je režim. Proto má vždy po ruce silnou složku papírů A4, jeden na každý týden, kde jsou sloupce s dny v týdnu a proti nim jednotlivá jména lidí v jeho týmu. Do kolonek vpisuje, kdo bude co který den dělat. Berounský tým čítá celkem osm „sekáčů“, dále je tu jeden mechanik, jeden závlahář a teď i jeden brigádník. Berounská golfová jedenáctka se svým trenérem se ovšem stará nejen o hřiště, ale také o zahrady a okolí rezidenčního bydlení. Běžné osmnáctijamkové hřiště lze udržovat i s menším počtem lidí, třeba osmi, ale Beroun je v nejvyšší třídě a vyžaduje perfektní údržbu.

Z těch osmi lidí v poli musí každý umět všechno: sekat fairwaye i vysokou trávu, sekat i válcovat greeny, pracovat s ruční sekačkou i tou největší vřetenovou. Ale každý je zároveň v něčem specialistou, něco umí skutečně výborně. I tohle musí hlavní greenkeeper vědět, protože když se chystá významná akce, turnaj špičkových amatérů či profesionálů, posílá na určitá místa už konkrétní lidi. Aby všechny části hřiště byly dokonalé.

Strojový park čítá celkem čtrnáct sekaček a dalších deset pomocných strojů. Mezi ně patří i menší traktor či autíčka s valníky, kam se nakládají ruční sekačky (singlovky) na greeny. Stroje je potřeba stále kontrolovat, udržovat. Za jedenáct let existence hřiště už také všechny stroje vyměnili, protože intenzita nasazení je veliká. Mnoho prací na hřišti se ovšem nedělá s pomocí velkých sekacích strojů, nýbrž ručně. Často je potřeba vzít do ruky hrábě, nůžky či ruční stroje na trávu i keře. Brigádník Jury prý v tomhle směru udělal v poslední době obrovský kus práce se strunovou sekačkou. Bezchybnost hřiště také určuje dobře provedená jednotlivost, detail…

JAK SESTAVIT JEDENÁCTKU

Berounský tým je stabilní, bez velké fluktuace. Tři greenkeepeři zde pracují už od samého počátku, tedy přes deset let, další tři přišli jen krátce nato a ostatních pět tu dělá už více než pět roků. Někde přes zimu greenkeepery neplatí, v Berouně ale zaměstnávají všechny, byť práce je samozřejmě jiná než sekání v letním období. V lednu a únoru jsou někteří na dovolené, v létě mají zase přesčasy. Svůj tým si mohl Martin Šindler budovat od začátku, což byla podle něj výhoda. Je to jako ve fotbale: Buď si trenér postaví tým sám, anebo vstupuje už do rozjetého vlaku.

„Snažíme se, aby si lidé nejen vydělali, ale aby cítili také další benefity,“ říká Martin Šindler. „Hodně záleží na pocitu potřebnosti, na ocenění významu jejich práce. Technicky se lze tuhle práci naučit za pár týdnů či měsíců, hlavní dovedností greenkeepera je ovšem schopnost sžít se s hřištěm. Všímat si a vnímat, co je kde potřeba, co která část vyžaduje. Každý zaměstnanec má také svoji samostatnou odpovědnost. A každý jezdí i na ‚své‘ sekačce.“

Co je to za lidi, tihle chlapíci na strojích? Když se s nimi bavíte, je vám zřejmá jedna věc: Jsou dost jiní než ti, kdo golf hrají. Nenosí společenské masky, jsou přímého ražení, někdy i jadrného vyjadřování. Rozumí řemeslu a umí si poradit. Martin Šindler použil charakteristiku, která věc vystihuje přesně i hezky: „Jsou to lidé, kteří mají vztah k všednímu životu.“ Většinou místní, z Berouna či Králova Dvora. Někteří jezdí do práce na kole. Když do Berouna nastupovali, golfové hřiště vůbec neznali a o hře neměli ponětí.

Hlavní greenkeeper je osobou, která musí zvládat více dovedností. Musí být odborně na výši, ale zároveň musí umět organizovat práci. Řečeno současným slovníkem: Musí mít manažerské schopnosti. Martin Šindler to vystihuje lapidárně: „Klíčové je umět jednat s lidmi. Pochopit je a porozumět jim, znát jejich potřeby i možnosti, vyznat se trochu v psychologii.“ On sám absolvoval střední lesnickou školu, v půlce devadesátých let byl na brigádě na tehdy nově budovaném karlštejnském hřišti. Pak se věnoval zahradničení, ale vrátil se na Karlštejn jako greenkeeper. Od roku 2001 tam působil ve funkci head greenkeepera. V roce 2008 přešel do Berouna; vzal ho s sebou Vojtěch Matějček, který na Karlštejně působil jako ředitel a posléze stál za vznikem berounského resortu.

„Výhodou hlavního greenkeepera je, když je už při vzniku hřiště, protože může shapera korigovat při tvarování jamek,“ vzpomíná Martin Šindler na své počátky v Berouně. „Někde třeba sníží velikost boulí na krajích fairwayí, aby se pak lépe udržovaly a nebyly pro jízdu sekaček moc krkolomné. Často se vede debata o tvarech a okrajích bunkerů, opět kvůli snazší údržbě. Zásadní je otázka osevu: jaký druh trávy zvolit, co kam zasít. To vše pak zásadním způsobem ovlivňuje i náklady na údržbu.“