CADDIE V UTAJENÍ: Jaká byla nucená pauza od golfu

MŮŽU VINIT jenom sám sebe. Zkraje roku jsme seděli s pár dalšími kedíky u piva v La Quintě a povídali si o plánech na letošní rok. Já makám skoro nepřetržitě posledních 15 let, a tak jsem prohlásil, že netoužím po ničem jiném než po dovolené. No, řekl jsem si o to.

Ale na svou obranu musím říct, že jsem nepřeháněl – polovinu času trávím taháním bagu po fairwayích a tu druhou tím, že pomáhám tátovi a bráchovi v podnikání. Hlavně jim dělám účetnictví (no jo, caddies jsou přes čísla), ale někdy pro ně dělám i fyzickou práci. A kromě objíždění turnajů a toho rodinného brigádničení už mi nezbyl naprosto žádný čas pro sebe. Došlo to tak daleko, že před pěti lety jsem dokonce prodal svůj byt. Stejně jsem celý rok spal buď po hotelích, nebo u táty či bráchy.

Takže první týden či dva potom, co tour odpískala turnaje, mi náramně vyhovovalo, že se můžu svalit do tátova divanu a prostě vypnout. Jenže divan byl za chvíli spíš vězením. Jsem zvyklý pořád něco dělat – nemůžu bez toho existovat. Vlastně není divu, že jsem se už 15 let nezastavil. Jen tak se poflakovat, to mě ničí.

Moc nepomohlo ani to, že táta bydlí v oblasti, kde byla hřiště zavřená hodně dlouho. Abych se nějak zaměstnal, předělal jsem kůlnu na nářadí na driving. Starý běhoun mi posloužil za rohožku, dvě matrace tlumily letící míčky. Stejně občas odlétly dost prudce – modřina, kterou mám na pravém koleni, to dokazuje. I tak to byla lepší tréninková plocha, než jakou máme k dispozici v Torrey Pines.

Peníze mi zatím nechybí. Sezona doposud probíhala dobře a ještě chceme stihnout dalších šest nebo sedm turnajů, než začne play-off FedExCupu. Během koronavirové pauzy mi sice můj hráč přestal platit stálou gáži, ale dostal jsem od něj velmi slušný podíl z 52 000 dolarů, které tour vyplatila každému hráči, který nastoupil na Players. Jiní caddies takové štěstí neměli.

Mnozí z nich mají děti a hypotéky nebo mají za sebou rozvod, takže už před pandemií žili od výplaty k výplatě. Pro krizové případy, jako byl tento, sice tour provozuje Caddie Benevolent Fund, ale vím minimálně o čtyřech kedících, kteří by jeho podporu potřebovali, ale stejně se o ni nepřihlásili – ať už je k tomu vedla hrdost, nebo se báli, že se to o nich rozkřikne. Hmotnou nouzi vyřešili dva z nich tím, že se nechali zaměstnat v zahradnické profesi, a jeden šel dělat údržbáře na hřiště, kde jako kluk vyrůstal. Nechci ani domýšlet, co bude, jestli přijde druhá vlna.

PGA Tour vypracovala plán toho, jak se turnaje zase rozběhnou, a většina hráčů a caddies, s nimiž jsem v kontaktu, s ním souhlasí. Ale ne všichni, a to včetně jednoho kedíka, kterého považuju za blízkého přítele. Ten si myslí, že by se nemělo hrát ještě celé léto, protože se bojí, že přijde druhá vlna, která bude horší než ta první. Ostatně není už nejmladší a upřímně řečeno, ani moc v kondici.

Navíc nosí bag jednomu přednímu hráči, s nímž má dobrý vztah a který sám prohlásil, že se nebude hnát do turnajů, pokud se nebude cítit bezpečně. Ale můj kamarád taky ví, že jestli se hráč vrátí na tour bez něj a bude se mu s náhradním kedíkem dařit, může si začít psát životopis. A tak dobrý bag, jako má teď, už těžko sežene. To rozhodnutí ho pěkně trápí – když si voláme přes Zoom, úplně vidím, jak mu šedivějí vlasy.

A já? Ať už se nás budou snažit během turnajů izolovat jakkoli, stejně mám strach, že koronavirus chytnu. Jestli jste se už dívali do revidovaného plánu turnajů, tak víte, že nás čekají přesuny z Fort Worthu na Hilton Head, a pak do Hartfordu a Detroitu. To jsou obrovské vzdálenosti, které se nedají jezdit autem. Takže budeme létat a to znamená možnost nákazy. A v nejhorším případě z nás budou dokonalí přenašeči. Ale jdu do toho.

Nedokážu prostě opustit život na tour. A tím nemyslím golf samotný, i když ho miluju. Jde o něco jiného. I když strávím osm hodin na hřišti, pořád zbývá dost času na to, ponořit se do víru města. Hrozně rád navštěvuju všude, kam přijedeme, turistické památky a místní obchody. I když ten den obejdu 18 jamek v pořádném horku, klidně pak jdu ještě obrazit město. Rád si pochutnám na dobrém jídle – klidně pojedu do restaurace hodinu autem, pokud stojí za to –, a jak byste poznali z mojí pivní cejchy, nejsem zrovna ani abstinent. Večírky, ženy… Je to jízda, kamaráde.

Tohle všechno asi po obnovení turnajů nebude úplně stejné, přinejmenším ne hned. (Na druhou stranu vám můžu garantovat, že ať už se zavedou jakákoli opatření, tam, kde bude turnaj, budou i večírky a ženy.) Ale touha po dovolené už ze mě dočista vyprchala. Jestli mě tahle pandemie něco naučila, tak tohle: Celých těch 15 let byl každý den na tour jako dovolená.

– S JOELEM BEALLEM

CELÝ ČLÁNEK naleznete v letním vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 16. ČERVENCE 2020