V Molitorově se snaží. A je to tu lepší

Golf přináší nejrůznější příběhy, dějově pestré, s mnoha dramatickými zlomy, pády i vzestupy. A nejde jen o sportovní klání. Jde také o příběhy hřišť. Jedním z nich je minulost a současnost osmnáctky ve středočeském Molitorově, poblíž historicky významného městečka Kouřim ležícího na východ od Prahy.

Molitorovskou osmnáctku jsem měl vždycky rád. A to i v dobách, kdy toto hřiště nebylo rozhodně symbolem kvality a pohodlnosti. Zdejší areál vznikl už v roce 2005, od sezóny 2009 se hrálo na osmnáct jamek, ale nebyl tu například běžný systém zavlažování; ferveje po většinu roku byly tvrdé a tráva na nich poněkud řidší. Míček běhal sice daleko, ale taky odbíhal kamkoliv. Grýny se kropily ze stříkaček stojících poblíž. Také stromy podél fervejí nesly znaky mladé výsadby. Celkově to zde bylo syrové a naturální.

Jenže na druhé straně také velmi autentické. A byl tu rovněž nádherný výhled do středočeského Polabí. Po rozšíření na osmnácku se začalo hrát i v třešňovce (sadu), která hlavně na jaře nádherně rozkvetla. A docela blízko stojí i nepřehlédnutelná věž kouřimského vodojemu, tak trochu ikona místa i hřiště, která na jedné z pětiparových jamek vytváří ideální záměrný bod pro drajvy.

Esteticky tedy mělo tohle hřiště solidní potenciál, velkým kladem pak byla atmosféra. Čas tu má své nevzrušené venkovské tempo, ostatně i nedaleká Kouřim je poněkud ospalá - své roky ruchu a slávy zažila naposledy ve středověku. Na golfu v Molitorově se mohou hráči příjemně skrýt, rozhodně to také není prostor pro předvádění se. A bývalá klubovna, to byla kapitola sama pro sebe. Víc než spartánská, vybavení vskutku základní, nabídka také.

Ale přes všechny nedostatky a jednoduchost mělo toto hřiště, vytvořené Antonínem Boháčem, golfistou původně z Poděbrad, své kouzlo. Bylo sice co do herní úrovně, nabídky či údržby na chvostě mezi českými osmnáctkami, i některé devítky nabízely mnohem vyšší úroveň, jenže originalita prostředí, neformální atmosféra, nízké ceny a krása dalekých výhledů dokázaly leckterého hráče oslovit.

Antonín Boháč v říjnu roku 2017 za dosud nevyjasněných okolností zemřel. Hřišti reálně hrozil zánik - v podstatě každé malonákladové hřiště vždy stojí a padá s osobou svého tvůrce, majitele, správce i ředitele v jedné osobě. Nicméně molitorovský golfový příběh tehdy neskončil tragicky, ale naopak začal psát novou kapitolu. A jak se ukazuje: je to život kvetoucí jako ty třesně ve zdejším sadu.

Člověkem, který do Molitorova vnesl a stále dodává obrovskou míru energie, je Vladislav Davídek. Celý život se pohybuje v oblasti sportu. Původně byl tenisovým trenérem, pak se obrátil do sféry squashe (dovážel například vybavení), a když se naskytla možnost převzít na přelomu roku 2017 a 2018 do správy molitorovské hřiště, chytil se jí.  O golfu už v té době něco věděl, hraje ho od roku 2005.

Kdo byl v Molitorově před pěti lety a kdo sem zajel v sezóně 2019 nebo letos, nemohl uvěřit, jak výrazně se hřiště proměnilo a zvedlo. Příjezdová cesta okolo dřevěného, prázdného stavení sice zůstala stejná, ale jakmile přijedete na parkoviště, hned vidíte, že je to tu lepší. Golfová budova je nově omítnutá, prostor okolo pečlivě upraven, stojí tu i řady elektrických autíček. Jsou tu četné reklamní banery – je vidět, že to zde žije. Vnitřní prostor klubovny je úplně jiný, moderní. Je tu i možnost ubytování. Nic exkluzivního, ale rozhodně kvalitní. Domácký duch přetrvává, ale služby a prostředí se zvýšily o třídu. I z webových stránek je změna vidět.

Na hřišti se začala budovat závlaha (čtyři jamky už ji mají pod zemí), kvalita úpravy ploch se celkově zlepšila. Hřiště je také na většině míst pečlivě vysekané, takže hra je tu mnohem pohodlnější. Míče příliš nehledáte. Stromy už také o něco vyrostly, přírodně se celé prostředí zlepšuje. Zůstávají přitom staré estetické konstanty: výhledy až na samotné Krkonoše, uklidňující rovina vůkol, ráj v třešňovce.

Z hlediska hřiště lze za jedinou ztrátu oproti minulosti považovat zrušení jednoho ze čtyřparů, jamky jdoucí za lesíkem, na východní straně areálu. Bohužel plocha patří majitelům, s nimiž dohoda nebyla - a i přes další pokusy není - možná. A tak plocha zarůstá travou a jamka je jen tříparová, hraje se z opačné strany. Nelogicky odkloněný grýn dává tušit, že tu cosi nehraje - ale spory ohledně pozemků jsou na českých grýnech evergreenem.

Molitorov se mění skutečně rychlým tempem a dnes už rozhodně nepatří na chvost, ale je ve skupině českých osmnáctek solidní střední třídy, přičemž sem patří více než dvacítka hřišť - namátkou třeba Alfrédov, Barbora, Český Krumlov, Čertovo břemeno, Dolní Dobrouč, Lázně Bohdaneč, Mladé Buky atd. Molitorov také není už jen pro začátečníky a ryzí rekreanty; dobře si tu zahraje i hráč střední výkonnosti a mnohý singl hendikepista.

Důkazem rapidně rostoucí obliby hřiště je fakt, že zdejší klub má přes 600 členů, což ho řadí k třicítce nejpočetnějších klubů v republice. Dalším dokladem je i rostoucí zájem jak fýčkařů, tak počet turnajů. V roce 2017 tu zaznamenali jen přes 1 100 turnajových výsledků, přičemž počet v předchozích letech stále klesal. V roce 2018 jich ale náhle bylo již 2 000 a tohoto počtu se hřiště drží i nadále.

Důvody zájmu jsou nejen kvalita hřiště i služeb, ale také chytrá cenová politika. Na Molitorově se skutečně dá hrát velice levně. Například v pondělí se hraje jen za cenu „váš hendikep krát 10“. Hráč s HCP 10 tedy zaplatí jen 100 Kč, hráč s HCP 20 celkem 200 Kč atd. Jinak je cena za osmnáct jamek ve všední dny 500 korun a o víkendu 700. Místní turnaje o víkendu mají cenu 890 Kč, v ceně je vedle fýčka startovné, plná snídaně, jídlo po 9. jamce a oběd po hře. Není divu, že na tyhle ceny hráči slyší.

A přitom to není dumping; hřiště drží Vladislav Davídek v rovině rentability. Vše, co vydělají, také ihned investují do dalšího rozvoje. I proto například roste na konci drivingu akademie, středisko pro rozvoj dětského golfu. Rozběhla se také spolupráce se školou v Kouřimi.

V Molitorově jsem v poslední době hrál dvakrát - a vždy docela dobře. Jednou 81 a podruhé 82, přičemž můj běžný průměr je okolo 85 ran. Jamky nejsou délkově až tak snadné (celkem 5 638 metrů ze žlutých při paru 71), ale na mnohých až tak nevadí větší ústřely stranou. Lze se ještě zachraňovat, protože roughu je tu málo a plní spíše estetickou funkci. Když tu hrajete za sucha, míče běží daleko, když za vlhka, měkčí grýny krásně podrží míček.

Hřiště a celé zázemí čekají do budoucna další změny. Kromě zmíněného (a klíčového) zavlažování pro celý areál se tu chystá nová výsadba květin u některých jamek. Do vzdálenější budoucnosti je připravená rekonstrukce velké budovy kombinující dřevěnou stodolu a obytné prostory. Také některé jamky možná doznají ještě dalších změn. V úvahu by třeba připadala proměna nejdelšího čtyřparu č. 12 (395 metrů ze žlutých, navíc hráno do mírného kopce, často v protivětru) na pětipar, tím by se hřišti také vrátil par 72.

Měnit a vylepšovat lze mnoho dalších věcí, zároveň si však místo zachová to klíčové – svého ducha, svoji sympatii a otevřenost. Vladislav Davídek k věci přistupuje s rozumem, nebuduje vzdušné zámky, nedělá z hřiště něco, čím být nemůže. Jen vidí možnosti a ty využívá. Díky relativní blízkosti Prahy ví, že hráčů poblíž je dost a jde jen o to nabídnout jim dobrý zážitek a solidní služby. Dohoda a řešení výhodné pro obě strany jsou mu také vždy bližší než konfrontační způsoby.

„Když jsem byl mladý, tak jsem chtěl hrát a pak i trénovat tenis, a to se mi splnilo,“ říká. „Dneska vím, že se chci věnovat hřišti, chci ho dál rozvíjet a udělat lepším. Když do toho člověk vkládá kus sebe, svoje srdce i své schopnosti, tak ti druzí to také vidí a většinou na to slyší, ocení to. V Molitorově mi nejde o nic jiného, než aby tu golf žil a hřiště se posouvalo dál. A snad se nám to i daří.“

P.S.

Malý historický exkurz: o Kouřimi máme už před rokem 1000 mnoho dochovaných svědectví, rozkvět zažila ovšem od 14. století, kdy se stala jedním z nejvýznamnějších královských měst v Čechách. Úpadek nastal po roce 1547 v souvislosti s poraženým protihabsburským povstáním a také po třicetileté válce v letech 1618-1648.

Molitorov, dnes součást Kouřimi, je údajně jméno francouzského původu a obec ho získala po velmoži Jiřím Molitorovi z Mühlfeldu, který tu měl v roce 1654 dvorec. Přímo u hřiště, na kraji obce, je také zámeček, který na počátku 20. století přestavěl architekt Dušan Jurkovič. Zámeček dnes není v utěšeném stavu, ale renovace se jistě dočká. Objevily se i plány zřídit zde Jurkovičovo muzeum.

A drobnost: zdejší místo patřilo také rodině Veselých, kteří tu měli před rokem 1948 slavné ovocnářství a později i cihelnu. Jezdilo se sem na ochutnávky marmelád až z Prahy, stejně tak tašky a cihly molitorovky byly obecně známé.