Kdo vezme Američanům dominanci na domácích majorech?

Musíme se vrátit o třiačtyřicet let nazpět, abychom narazili na stejnou statistickou sérii, jakou o víkendu v Augustě National prodloužil Dustin Johnson. Američtí golfisté získali bez přerušení už jedenáct titulů na turnajích kategorie major hraných v zámoří. 

Posledním zahraničním vítězem je aktuálně Španěl Sergio García, vítěz Masters z roku 2017. Po něm trofeje přebíralo osm mužů, u jejichž jména se v leaderboardech skví vlajka s hvězdami a pruhy. Pouhá zajímavá statistika, náhodná souslednost, nebo určitá zákonitost? "Jsem přesvědčen, že jsme zlomili kletbu. Prošli jsme obdobím, kdy to bylo jinak. Všechny události běží v trendech a já jsem si jistý, že za pár let to bude zase opačně, tak to prostě je," nezdráhal se poněkud fatalisticky odpovědět Brooks Koepka na dotaz britského novináře loni v červenci před The Open. Hrálo se v severoirském Portrushi a vítězem se stal Irčan Shane Lowry a alespoň jediný major starého kontinentu se současné americké dominanci vymyká.
Koepka byl tedy už přd rokem vyzván, aby komentoval fenomén, který hlavně Skotům a Angličanům, kteří golf do zámoří importovali, nedá spát. I po nedávném Masters je situace stejná.

Britům to nedá spát

Ještě před několika lety se zdálo, že s globalizací profesionálního golfu už nic takového jako nadvláda USA (nejen) na majorech nebude možné. Vlastně ji Spojené státy pustily samy svou otevřeností. Ne sice vůči všem migrantům bez výjimky, ale rozhodně vůči těm, kteří si tu bez problémů dovedou vydělat. Zda jde o rezidenty s cizím občanstvím, sezonní kočovníky takřka bez adresy, anebo o nájezdníky vracející se vždy zase hned domů za oceán, bylo lhostejné.
A to ještě statistiku trochu zkresluje osobní příběh a zejména vítězné zápisy Tigera Woodse, jenž mezi lety 1997 a 2008 získal čtrnáct ze svých patnácti dosavadních majorů (na neamerické půdě tři). Jeho éra přišla v době, kdy byli všichni na zahraniční vítěze amerických majorů už zvyklí. V roce 1994 dokonce poprvé v historii žádný golfista z USA nevyhrál žádný turnaj "velké čtyřky". To už se pak nikdy i s Woodsovým výrazným přispěním nestalo, přesto tu cizinci dál vesele loupili, a někteří (Fidžan Vijay Singh, Argentinec Ángel Cabrera, Němec Martin Kaymer, Severoir Rory McIlroy) dokonce opakovaně.
Hovořilo se o definitivním konci americké dominance jako důsledku stírání rozdílů mezi golfovými velmocemi a zbytkem světa. A opravdu, žádná země už dnes nemá tajné know-how, chráněný copyright, vlastní originální cestu, protože osvědčené novinky ihned převezme konkurence bez ohledu na národnost, státní příslušnost či aktuální trvalé bydliště. Profesionální sport tohoto typu, na rozdíl od amatérské scény, kde je to možné, není podřízen centrálnímu řízení.
Pomineme-li Ryder Cup a jiné mezikontinentální týmové soutěže, není tu vlastně ani žádná vypjatá mezistátní rivalita. Tedy dokud nepřijde britské The Open a dokud Američané nezačnou být doma tak suverénní, že už to v Anglii a Skotsku někdo nevydrží a nezačne situaci rozpitvávat.
"Vůbec mi to nevadí," překvapil Justin Rose. Angličan, jemuž národní cítění nemůže nikdo upřít, pragmaticky rozdělil své zázemí na oba kontinenty (Londýn a Bahamy) a na americké půdě hraje primárně. "Američané jsou fakt dobří. Myslím, že to přináší jejich agresivní styl. Mají skvělou sérii, ale ta snad taky někdy skončí," prohlásil a na britských ostrovech se začalo hovořit o nutnosti vzít si z hráčů USA příklad v tréninkové píli a drilu.

Najít si svého gurua

Zastavme se u slova agresivita. Nemusí mít vůbec pejorativní nádech, jestliže ho vztáhneme na fyzickou stránku výkonu. Tu jako první pozdvihl a posílil Jihoafričan Gary Player, průkopník golfového fitness. Ještě dřív než Rose ovšem záhy přenesl své aktivity z velké části do USA. Na každý pád to byl on, kdo v roce 1961 vyhrál Masters a po čtyřiadvaceti letech narušil tehdejší americkou hegemonii na domácích majorech. Vyhrál jich v kariéře devět (třikrát v Británii) a tvralo dlouho, než se k němu přidali další hráči z různých kontinentů.
Pravou neskrývanou agresivitu ve všech ohledech (herní styl, sportovní přístup, psychologický boj, ale i PR a marketing) přinesl do novodobé éry Woods, tedy Američan. Napodobit ho chtěl leckdo bez ohledu na místo narození, ale dlouho se nenašel nikdo, komu by taková nápodoba přinesla úspěch. Až se objevila nová generace a Woodsův někdy až sebezničující charakter přípravy proměnila - intenzita zůstala, ale efektivita vzrostla díky moderním poznatkům sportovní vědy a příbuzných oborů. A Američané tady zase vedou.
Originální cestu k titulům si našel samouk a levák Bubba Watson, od nějž můžeme začít odvíjet vlákno amerických ranařů až ke čtyřnásobnému vítězi majorů Koepkovi (zvolil cestu do špičky přes European Tour), jehož systém přípravy nese stopy americké dokonalosti, a čerstvému nositeli zeleného saka Johnsonovi. Pokud jde o monstr styl vítěze letošního US Open Brysona DeChambeaua, jenž tělesnou velehmotu kombinuje s digitalizací přípravy a course managementu, nikdo zatím neví. Na Masters pohořel a teprve budoucnost ukáže, zda je to slepá ulička nebo vizionářství. Tak či onak s něčím takovým přišel zase Američan a aspoň dílčím způsobem už uspěl.
Nikde jinde než v Americe není tolik lidí označovaných za guruy svého oboru a golf není výjimkou. Jedním z nich je Joe Diovislavi, nebo prostě Joey D, Koepkův a Johnsonův trenér fitness. V loňském rozhovoru pro Sports Illustrated skvěle popsal individuální přístup ke každému z nich. Je nutný, neboť mají jinak stavěná těla.
Řekl v něm také, že využívá praktických poznatků různých specializovaných společností na výživu, trénink nebo motoriku. A mimo jiné vystihl určitou rigiditu a strnulost golfového prostředí. Proniknout do něj nebylo jednoduché, on zvolil trpělivost a vytrvalost. "Je to taková malá, skoro intimní komunita. Takže pokud to děláte dobře, hráči PGA Tour se o vás dozvědí a vy máte příležitost přilákat další. Je to založené na doporučeních," popsal Diovislavi.

Risk v ostré konkurenci

Zopakujme si - nejde o nic tajného, o žádný zázračný recept. Joey D není jediný na světě, kdo dokáže fyzicky připravit golfistu, aniž by mu zničil švih. Jde o to, aby hráči našli odvahu a víru, že o svůj švih přijdou, když začnou posilovat, nebo posilovat víc a jinak. Jestli se Amerika v něčem vyjímá, tak v tom, že se tam najde víc hráčů, kteří to risknou, protože jinak nemohou nabídnout žádnou konkurenční výhodu. Nastupují do prostředí, v němž přeskakují úroveň domácí konkurence, protože v USA je ta konkurence rovnou světová.
Okolností současné americké dominance na majorech bude jistě víc, ale zjevných už tolik nebude. Na jiných než grandslamových turnajích se hráči z jiných kontinentů v USA prosazují bez problémů, takže muvíme-li o majorech, můžeme spekulovat o určitém vzdoru Američanů. Tak dlouho se říkalo, že je jejich nadvláda je pryč, až si ji prostě vzali zpátky. Koepkovými slovy zlomili prokletí, jakkoli by to jinak bylo klišé.
Ironií letošního Masters, přeloženého v důsledku koronavirové krize z dubna na listopad, je pohled na top 10. S dělenou desátou pozici čítá dvanáct jmen a jen pět patří Američanům. Jinak je to pestrá společnost - Jihokorejec, Australan, Jihoafričan, Severoir, Tchajwanec, Španěl a Kanaďan. To tu třeba při loňském slavném Woodsově návratu na piedestal zdaleka nebylo, ale třeba při zmíněném Garcíově triumfu byla první desítka pestrá podobně jako letos.
Jenže letos prostě zase vyhrál Američan a svět si pamatuje hlavně velké vítěze velkých akcí, z dalšího pořadí se postupně stane zapomenutá historie.
Ještě že tu je alespoň britské The Open. I tam to měli na přelomu tisíciletí Američani "obšancované", od posledního Woodsova vítězství v roce 2006 je to ale na tituly 9:4 pro zbytek světa (letos se nehrálo). Ten se tím ale nemůže nechat uchlácholit, zvlášť když skóre pro něj zachraňovali hlavně Irové z obou části ostrova. Nejbližším majorem by při návratu do normálu mělo být v dubnu zase Masters. Je tu šance americkou dominanci, když ne ukončit, alespoň přerušit. Kdo tu výzvu zvedne?


Aktuální série amerických vítězů na majorech v USA

US Open 2017: Brooks Koepka
PGA Championship 2017: Justin Thomas
Masters 2018: Patrick Reed
US Open 2018: Brooks Koepka
PGA Championship 2018: Brooks Koepka
Masters 2019: Tiger Woods
PGA Championship 2019: Brooks Koepka
US Open 2019: Gary Woodland
PGA Championship 2020: Collin Morikawa
US Open 2020: Bryson DeChambeau
Masters 2020: Dustin Johnson

Předchozí takto dlouhá série amerických vítězů na majorech v USA

US Open 1974: Hale Irwin
PGA Championship 1974: Lee Trevino
Masters 1975: Jack Nicklaus
US Open 1975: Lou Graham
PGA Championship 1975: Jack Nicklaus
Masters 1976: Raymond Floyd
US Open 1976: Jerry Pate
PGA Championship 1976: Dave Stockton
Masters 1977: Tom Watson
US Open 1977: Hubert Green
PGA Championship 1977: Lanny Wadkin