před 4 lety, 17.02.2021 14:40 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

ROZHOVOR: Ondra verze 3.0

VÝRAZNĚ O SOBĚ DÁVAL vědět už v juniorském věku, kdy dominoval českým amatérům. Dalo se tak očekávat, že přestup mezi profesionály na sebe nenechá dlouho čekat. S tím přišla i velká očekávání a mnozí v něm viděli toho prvního velkého hráče, který se prosadí v Evropě. Jenže přišlo období tápání, možná i hledání sebe sama, příležitostné úspěchy i úvahy o konci kariéry. Vše se začalo lámat na začátku sezony 2018. A zlom to byl opravdu velký. V osobním i profesním životě. Navzdory všem, kdo už ho pro jeho věk odepisovali a posílali do hráčského důchodu, se předpoklady, že bude tím prvním konkurenceschopným Čechem v Evropě, nakonec naplnily.

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

KDE A KDY TO VLASTNĚ VŠECHNO ZAČALO? Dobrá otázka. Všechno začalo na Machníně v Liberci, ještě v době, kdy tam byla jen malá budka s drivingem. Táta tam měl tenkrát pracovní schůzku a já jsem si to poprvé zkusil. Bylo mi asi devět let. Docela mě to chytlo, ale v té době jsem dělal spoustu dalších sportů. Plavání, skoky do vody, fotbal, florbal… pořád jsem něco dělal. Pro golf jsem se naplno rozhodl až tak v šestnácti letech, díky podvrtnutému kotníku z fotbalu. Nemohl jsem hrát, věnovat se žádné větší fyzické aktivitě, a navíc jsem se zrovna nepohodl s trenérem. Proto možná nakonec vyhrál golf.

KOLIK TO BYLA PRÁCE A KOLIK JEN PŘIROZENÝ TALENT A ZÁBAVA? To je hodně těžké říct, dodnes sám nejsem schopný určit, co talent je a co není. Vždy jsem hodně trénoval a spoustu času trávil na hřišti. V té době to ale nemělo žádný režim, žádnou rutinu, spíš to bylo o tom, odjet na hřiště a trávit spoustu času na chipingu a o něco hrát. Vždy to pro mě byla víc zábava a tak to zůstalo dodnes. Čím jsem ale starší, tím víc mě baví i samotný progres, upravovat něco ve švihu, napravovat chyby, učit se nové typy ran. Teď mě asi nejvíc baví ta cesta k poznání vlastní rány.

CESTA K DOKONALOSTI? Ne, to ne. Tak už to dávno nemám. Cesta za dokonalostí mi toho v hlavě dost rozbila. Proto třeba k tréninku nepoužívám pravidelně TrackMan. Chodím si na něj kontrolovat různé věci, které chci vidět. Když ale na TrackManu trénuju déle, tak se snažím jít jen po číslech a zapomenu švihat. Takhle to alespoň funguje u mě. Mám tyhle hračky jen pro kontrolu. Přesto to neznamená, že bych bral rány jen pocitově. Jsem přesvědčený, že svůj švih už dokonale znám. Nejen tím, že ho vidím na videu a vím, kde a v jaké pozici hůl je. I bez videa vím, kde by měla být. Poznám to i podle letu míčku, jak se chová ve větru. Díky tomu se dokážu i velmi rychle dostat zpátky, abych dokázal rány hrát dobře. Vím, kdy kde s holí jsem, a díky tomu jsem schopen jít i extrémně na obě strany nebo dostávat vše k ideálnímu středu. A tím se snažit rozptyl na obě strany stále zmenšovat.

NEUVAŽOVAL JSI JAKO STANDA MATUŠ O AMERICE A UNIVERZITĚ? Mě to nějak minulo. Nikdy jsem nebyl studijní typ. Škola mi dala jazyky, angličtinu, španělštinu, francouzštinu, i když s tou angličtinou, alespoň v mluveném projevu, a díky tomu, že ji používám nejčastěji, jsem na tom dnes asi nejlíp. S gramatikou na tom nejsem nic moc. Asi proto, že jsem jí ve škole nedával dost a vždy jsem se to učil trochu za pochodu. O univerzitě jsem nikdy nepřemýšlel.

V DOBÁCH, KDY JSI JEŠTĚ VÍTĚZIL JAKO AMATÉR, JSI VYPADAL AŽ BEZSTAROSTNĚ. ZMĚNILO SE TO MEZI PROFESIONÁLY? Samozřejmě. Ten tlak je úplně jiný – hraje se o peníze, o živobytí. Teď se cítím dobře, a to i díky rodinnému zázemí. Vrátil jsem se zpátky k tomu, jaký jsem dřív na hřišti býval. Vždy jsem byl hodně psychicky silný, zvláště v momentech, když se lámal chleba, tak tam to sebevědomí bylo, a teď se to vrací zpátky i na vyšší, profesionální úrovni.

ČÍM SI VYSVĚTLUJEŠ OBDOBÍ VLASTNÍHO TÁPÁNÍ? Tam toho bylo víc. Třeba hloupá honička za dokonalostí, protože jsem chtěl být bezchybný. Až teď si zpětně uvědomuju, že chyby dělá každý. Je jedno, jaký hráč to je. Důležitější je, jak se k těm chybám postavíš. Jestli tě to zarazí, zasekne, nebo jsi schopen jít dál a říct si: No dobře, tak jsem to zahrál do lesa, a teď pojď vymyslet, jak z té pozice zahrát co nejlepší ránu. Teď když stojím na úzké jamce a mám v ruce driver, tak moje poslední myšlenka je: Napal to co nejvíc, v nejhorším zahraješ do autu. Prostě jde o to, se nebát.

ZNAMENÁ TO, ŽE KDYŽ SI PŘIPUSTÍŠ, ŽE DĚLÁŠ CHYBY, HRAJEŠ LÍP? Nejlépe hraju vždy, když nemám strach. Snažím se ho odbourávat tlakem sama na sebe. Při posledním puttu na Mallorce [na posledním turnaji Challenge Tour Grand Final, pozn. red.] jsem si řekl: Olympiáda, vítězství na Tour, putt o milion korun. To byly moje poslední myšlenky před rozhodujícím puttem. Snažím se ten tlak pro sebe využít, nezastavuje mě. Jasně si řeknu, o co jde, všichni na tour moc dobře víme, o co jde. Nesnažím se ten tlak někam vytěsnit nebo zastrčit. Já to chci znát, chci vědět, na čem jsem. Asi se v hlavě snažím porazit i sám sebe. Každý máme negativní myšlenky, ty tam budou vždycky, ale dají se využít. Proto si občas navenek i nahlas vynadám. Bojuju tím proti negativním myšlenkám, které by mě mohly držet zpátky. Snažím se využít negativní energii ve svůj prospěch.

VŽDY JSI PŮSOBIL JAKO SAMOTÁŘ, KTERÝ SE SPOLÉHÁ JEN SÁM NA SEBE. ČÍM SI TVOU DŮVĚRU ZÍSKAL FILIP BUBRLE? To bylo hodně zvláštní. Za prvé se mi líbí celý koncept Golf Geum Technology. Je jiný, vozík Decolt Grand je zcela unikátní. Navíc se mi líbí myšlenka spojit své jméno s ryze českou značkou, která je v něčem originální. To není, jako když si na vozík dáš jen růžová kolečka. Mého vozíku si všimne každý, každý se ohlédne, každý se u něj zastaví. A za druhé to byl způsob jednání. Hodně jsme si sedli lidsky, což je pro mě zásadní. Máme nastavené parametry, které dodržujeme. Je to na jedné straně přátelský vztah, ale na druhé straně si oba dokážeme udržovat profesionální odstup a dodržovat všechny dohody…