před 4 lety, 24.03.2021 12:57 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

DOBRODINCI na PGA Tour: Pro některé nadějné profesionály je bohatý investor jedinou šancí, jak nastartovat svou kariéru

DIAGNÓZA, OPRAVDU STRAŠLIVÁ, NEBYLA ŽÁDNÉ PŘEKVAPENÍ. JOEL DAHMEN ZKRÁTKA K DOKTOROVI MUSEL, I KDYŽ SE OBÁVAL NEJHORŠÍHO, A VYŠETŘENÍ JEHO OBAVY POTVRDILO: RAKOVINA PROSTATY. TA ŠÍLENÁ RAKOVINA. UŽ ZASE.

Ještě v době, kdy Dahmen chodil na střední školu, mu zemřela matka na rakovinu slinivky. O čtyři roky později jeho starší bratr Zach, naštěstí úspěšně, zvládl rakovinu varlat. Teď, ve 23 letech, je na řadě tento mladý, nadějný profesionál. Stál před výzvou, aby se s touto zákeřnou nemocí také vypořádal, a to ani neměl zdravotní pojištění.

Tak zavolal strýčka Boba. Bob Yosaitis ve skutečnosti není Dahmenův strýc. Ti dva se znali pouhé čtyři roky – jejich cesty se čistě náhodou protnuly při cvičném kole turnaje Washington State Amateur v roce 2007. Yosaitis tehdy dělal kedíka svému synovi; Dahmen turnaj vyhrál o šest ran. O dva roky později, když se Dahmen rozhodl přestoupit mezi profesionály, neměl ani peníze, ani představu, kde a jak začít. Strýček Bob souhlasil, že ho bude podporovat, a celý jejich vztah se stal skoro rodinným. Když Dahmen čelil životním výzvám, vždy velmi dobře věděl, komu má zavolat. Když mu tenkrát strýček Bob zvedl telefon, Joel plakal. „Byl jsem z toho v šoku,“ přiznal později Yosaitis. „Řekl jsem doktorovi, aby Joela okamžitě operoval. Ten mi ale bohužel odpověděl, že Joel nemá pojištění, které by operaci pokrylo. Tak jsem mu dal číslo své kreditní karty a zopakoval, aby operaci ihned provedl.“

O devět let později, a už jako zdravý a právoplatný člen PGA Tour, se Dahmen s hlubokou vděčností dívá zpět na dny, kdy mu jeho golfový dobrodinec vstoupil do života. „Asi na světě neexistují slova, jak to správně popsat,“ říká, „ale vše to byla i otázka štěstí. Obrovského štěstí, které změnilo celý můj život.“

BOHATÝ MECENÁŠ

Na každého Jordana Spietha, Jona Rahma nebo Collina Morikawu – světové jedničky amatérských žebříčků, kteří přeskočili mini tours a zajistili si kartu na PGA Tour pár měsíců poté, co se stali profesionály – připadá několik tisíc Joelů Dahmenů. Kluků se snem, že se zařadí mezi ty, kdo hrají o miliony, a možná i s tak kvalitní hrou, aby se tam byli schopni dostat a udržet, ale také kluků bez peněz, které by jim na jejich cestě pomohly.

Ta cesta, s výjimkou těch několika málo šťastných, není nikterak okázalá. Pro tyhle mladé profesionály bez statusu na největší turnaje nebo dostatečného balíku peněz v bance se náklady až děsivě rychle načítají. Musí si platit startovné, hotely, pronájem auta a pro většinu turnajů také kedíka. Sečtěte to a velice rychle se dostanete na částku okolo 50 000 dolarů ročně. Jedna věc je startovat na turnajích PGA nebo European Tour, kde si umístěním v top 10 můžete přijít i na 100 000 dolarů. Nebo jste třeba vítězem All-American Tour pro mladé naděje do 18 let, pro kterého jeho agent dokázal vyjednat tři zajímavé smlouvy, a vy je podepíšete v den, kdy se stanete profesionálem. Ale co když jste někdo jako Dahmen, který se z mladické nerozvážnosti nebo možná jen vlastní hlouposti rozhodne odejít z univerzity? Hodně štěstí při shánění sponzorských pozvánek nebo partnerů, kteří vám alespoň něco za logo na tričku zaplatí! S prakticky nulovou zárukou příjmu je pak otázkou, jak těch padesát tisíc na sezonu dáte vůbec dohromady.

Od movitých lidí, samozřejmě. Golf jejich nedostatkem nikdy netrpěl, a z historie známe spoustu příběhů, jak si profesionálové našli bohatého dobrodince. Někdy to je skupina investorů, možná členů vlastního klubu, kteří mají dost na rozhazování. Náš příběh se však zaměří na něco jiného – na ty poněkud svérázné sponzorské dohody.

Asi nejznámějším a nejúspěšnějším příkladem je dohoda, která se datuje až k roku 1930. Tehdy se bohatý Texasan a majitel několika obchodních domů Marvin Leonard rozhodl podporovat talentovaného klubového profesionála. Ten mladík se jmenoval Ben Hogan. Ačkoli se tyto dohody mohou ve světle dnešního velkého byznysu zdát až pohádkové nebo anachronické, věřte, že nejsou. Možná jsou dnes jen méně časté než za dob pana Hogana, ale stále se uzavírají. Vezměte si třeba takového Tonyho Finaua. Když byl ještě 17letým neznámým, byť fenomenálním hráčem z Utahu, vzdal se amatérského statusu poté, co od místního podnikatele dostal nabídku, že za něj uhradí startovné ve výši 50 000 dolarů na televizní turnaj s dotací 2 miliony dolarů Ultimate Game v Las Vegas. (Finau společně se svým sponzorem skončili osmí a brali šek na 100 000 dolarů.)…