Majory jako hra na chyby

Vzpomenete si na jméno vítěze loňského PGA Championship? A dovedli byste převyprávět jeho story? Bylo to přece velké. Teprve třetí golfista, jenž získal major titul do třiadvacátého roku života, po Jacku Nicklausovi a Tigeru Woodsovi. Zvítězil na TPC Harding Park jako „local hero“, vždyť San Francisco označil za svůj druhý domov. Nebyl favoritem a ještě několik jamek před koncem nebyl ani v čele leaderboardu. Možná, že to byl koronavirus, co způsobilo, že srpnový skvělý zážitek z nečekaného triumfu Collina Morikawy tak trochu zapadl. A je to i trochu škoda, protože zážitků, jež by zvedaly diváky ze židlí, mužské majory v poslední době přinášejí poskrovnu.

Vezměme si Masters Tournament, na němž před několika dny osvědčil skvělé hráčské umění Hideki Matsuyama. Zapsal se do historie, vždyť žádný hráč z Japonska v Augustě dosud nezvítězil. Jemu se to povedlo přesně deset let poté, co tu debutoval jako vůbec první amatér rodné země. Všeobecně přitažlivý je i obraz tiché hvězdy hovořící přes tlumočníka, přestože už několik let má adresu ve Windermere na Floridě a roky už hraje turnaje v anglickojazyčném prostředí. Teď si to ale oddělme. Jedna věc je osobní příběh vítěze, který můžeme vnímat racionálně, bez emocí, a druhá věc je způsob, jakým se k velkému výsledku dobere.

Není Matsuyamaovou chybou, že jej ve finálovém kole Masters vlastně nikdo na pozici lídra neohrožoval, ačkoli zahrál své nejhorší kolo 73 (+1). Jednou jedinkrát se k němu na dosah pouhé rány dostal Xander Schauffele, ale pak poslal na tříparové šestnáctce balon z týčka do vody, nabral tři údery navíc a bylo po souboji. S komfortním náskokem dokráčel Matsuyama na green finálové jamky, dovolil si zahrát bogey, a když vytahoval míček po posledním puttu, věren své pověsti se sotva usmál. Nikdo si na nikom nemůže nárokovat, aby dělal show, když mu to není vlastní. Pohled zvenčí ale říká, že stamiliony diváků po celém světě by si při tak vrcholných, vypiplaných a báječně financovaných událostech, jejichž podstatou show rozhodně je, zasloužili víc.

V poslední době se to nějak nedaří. Jistě, předloni zrovna na Masters získal patnáctý major titul Woods. Po jedenáctileté přestávce. Poprask z toho byl, jenže z čeho není poprask, když je do toho přimotán nejlepší hráč své generace? Vždyť si připomeňme, jak to před dvěma lety v neděli bylo. Woods nijak zvlášť nezářil, a když se jeho jméno objevilo v leaderboardu nejvýš, stalo se tak spíš chybami těch, kdo tam byli předtím. Sobotní vedoucí muž Francesco Molinari zapsal na druhé devítce dvě double bogey, Patrick Cantlay po eaglu na patnáctce tyto rány na následujících dvou jamkách zase „odevzdal“ a finiš Dustina Johnsona přišel pozdě, protože tak jako Matsuyama letos, i vítězný Woods si mohl na poslední jamce dovolit bogey. Velký okamžik, avšak spojený s emocemi jiného druhu, než jaké může vyvolat to, čemu se říká sportovní drama.

Současní špičkoví hráči jsou po mnoha stránkách úžasní. Technicky skvěle vybavení, mnozí ve svém švihu originální a jiní třeba tvární, spousta z nich uplatňuje inteligenci, další zase mimořádný cit či intuici. Jejich tréninkové úsilí musí být enormní, sotva by uspěli s rozháraným životním stylem, což pochopil i loňský vítěz Masters Johnson. Mimochodem - ani jeho podzimní převaha nad zbytkem startovního pole nepřinesla žádné velké vzrušení, ale s variantou dominance jednoho muže se vždycky musí počítat. Emoce se mohou blížit vytržení nad tím, jak to tomu velkému gladiátorovi jde. Bohužel, rok 2020 byl poznamenán absencí diváckých davů kolem hřiště, čemuž odpovídala gesta vítěze. Johnson ukázal pohnutí až při interview, oblečený do zeleného saka.

Vysoká kvalita světové špičky se dorovnává směrem nahoru a okruh uchazečů o velká vítězství se tím rozšiřuje. Vezměme si rostoucí důraz na přípravu hráčů, jejich kedíků, trenérů a pomocníků či rádců, pokud jde o konkrétní hřiště a to, jak na nich hrát. Dnes jde více než kdy jindy také o souboj pořadatelů s golfisty o to, kdo bude na daném turnaji silnější, zda hřiště, nebo startovní pole. S rostoucími schopnostmi profesionálů využívajících moderních technologií a poznatků z různých vědních a společensko-vědních oborů se zvyšuje obtížnost mistrovských osmnáctek.

Co asi letos připraví organizátoři US Open, tedy majoru proslulého tím, že hra na něm je v důsledku extrémního nastavení hřišť skoro až torturou? Loni se totiž stalo, že na obávané Winged Foot, kde předchozí šampioni končili celkově nad parem, dorazil naspídovaný Bryson Dechambeau a jeho novátorský přístup ke hře slavil triumf - výhra s bilancí -6, náskok šesti a více ran před ostatními a opět žádné velké drama, spíše rozpaky a otazníky nad tím, zda vítězův brutální styl je budoucností této hry.

To opět není žádné snižování Dechambeauova umění jako skvělého hráče. Někde ho dokázal uplatnit, jinde (včetně Masters) už tolik ne. Jiní na to jdou zase jinak, akcentují jiné své přednosti či předpoklady, aby povýšili vlastní hru na současnou absolutní úroveň. Co se ale stává, když tolik hráčů toho tolik umí? Rozhodují chyby. Stává se tedy z profesionálního golfu hra chyb? Jsou současní vítězové spíše nechybující než triumfující?

I o tom lze dumat po letošním Masters, a nejen po něm. Publikum touží po pozitivních zážitcích a emoce chce čerpat z ohromujících představení. Jistě, speciálně ke golfu patří velké kolapsy, stávají se z nich legendy, netřeba všechny hned připomínat. Ale i tyto legendy měří svou hodnotu velikostí legendárních výher. Ta se z majorů v moderním věku jakoby vytratila, paradoxně přesto, že jsou na nich stále k vidění skvělé údery.

Ne však ve chvílích nejvypjatějších. Na US Open v novém tisíciletí nenajdeme turnaj, který by vyvrcholil onou pověstnou bitvou titánů, v níž se uchazeči o prvenství předhánějí vynášením es a trumfů. Na PGA Championship je to o něco lepší. Připomeňme například Woodsovo dorážení na vítěze Brookse Koepku z roku 2018, při němž slavný vyzyvatel zahrál nejlepší finálové kolo své kariéry a novic mezi držiteli majorů odpovídal sérií birdie v pravý okamžik. Ještě o dva roky dříve si Jason Day eaglem na osmnáctce vynutil u Jimmyho Walkera alespoň par na téže jamce, aby uhájil vítězství, ale do té doby to až tak úžasné nebylo. Pro opravdovou dechberoucí řežbu musíme až na samý přelom milénia. Woods udolal Boba Maye v roce 2000 až v tříjamkovém play off. Ani v něm, ani na dvanácti předešlých jamkách žádný z nich nechyboval, na druhé devítce naopak oba zlepšili skóre z -13 na -18.

Na Masters jsou při pátrání po dramatech neobsahujících chyby hledanými roky 2017, 2013 a 2012. Pokaždé došlo na rozstřel (Sergio García - Justin Rose, Adam Scott - Ángel Cabrera, Bubba Watson - Louis Oosthuizen, první je vždy uveden vítěz), ale přehlídka skvělých ran byla k vidění už v závěru regulérního kola. Nejslavnějším okamžikem tohoto tisíciletí v Augustě je Woodsův chip-in na šestnácté jamce v roce 2005. Jenže už se nepřipomíná, že následně Američan zapsal dvě bogey a titul proti Chrisi DiMarcovi vydobyl až v dlouhém play off. A tak by na nejúžasnější počin novověku mohla bez ostychu aspirovat přihrávka na doklepnutí do birdie, jíž se k první výhře na majoru v roce 2004 dobral Phil Mickelson.

Dosti dramatickým, se zapojením šesti hráčů, byl The Open Championship v roce 2018, ale i Francescu Molinarimu pomohli někteří soupeři ztrátami ještě v začátcích nedělního programu. Je tu památný Mickelsonův finiš z roku 2013, přestřílení Garcíi Pádraigem Harringtonem s pomocí eaglu na osmnáctce z roku 2007 či vyšponovaná bitva napříč flighty mezi Benem Curtisem jako slavným vítězem a Thomasem Björnem jako velkým poraženým z roku 2003. Pro jediný britský major ale zase platí - chyb vedoucích ke ztrátě nadějí je za poslední roky víc.

Bylo by možné uchýlit se k prostému úsudku, že za vším vězí enormní tlak podlamující psychiku. Hraje se o moc peněz, sledovanost je ohromná, všechno dění je veřejně rozebíráno a komentováno, sociální média všechno násobí. Na druhé straně má dobře situovaný špičkový sportovec možnost vybrat si z množství metod mentálního tréninku.

Vysvětlení, proč jsou dramata plná skvělých momentů v menšině oproti vyčerpávajícím a chybami prostoupeným finálovým kolům, nelze vměstnat do několika vět. Pointa úvahy na dané téma jednoduchá být může. Špičkový sport vlivem nejrůznějších okolností možná bere sám sebe až příliš vážně. V golfu, kde jedinec stojí uprostřed dění v podstatě osamělý, je to jasně vidět. Proto se málokdy najde borec, nebo borci, kteří prostě přijdou na hřiště a uvolněně, s hrou, která není vypočítaná, ale prostě „má koule“, si to s ostatními rozdají, ať to nějak dopadne. Přejme si do budoucna víc takových vítězů, a to s veškerou úctou k těm současným.