Trojka na severní Moravě, klasicky i moderně

V moravskoslezském kraji je podle statistiky ČGF osm golfových areálů, z toho jeden s 36 jamkami, čtyři s osmnácti a tři s devíti. V blízkém okolí Ostravy jsou tři hřiště a já si je letos všechny vyzkoušel. Dvě jsem znal již z minulosti, jedno mi bylo novinkou – a mé nadšení z něj je veliké.

Osmnáctky Šilheřovice a Kravaře a devítka Lipiny. Tři hřiště, na které je to z Ostravy jen do půlhodinky cesty. Do Ostravy jsem letos vyrazil na dovolenou proto, že jsem chtěl vyzkoušet jak tři jmenované areály, tak jsem chtěl poznat i město samotné, jeho technické památky – především Dolní Vítkovice s vysokými pecemi, Bolt Tower, ale také sorelovou Porubu.

Moravskoslezská metropole se mi jevila jako místo naprosto mimořádné, nesmírně zajímavé a jedinečné. Mohl bych celý tento článek věnovat pozoruhodnostem Ostravska, jeho duchu, specifičnosti, architektuře, dolům, technice, historii anebo proměně za posledních 30 let. Leč bavme se hlavně o golfu.

Šlechtické Šilheřovice

Jako základnu s ubytováním jsem zvolil Šilheřovice, hotel U sv. Jana, který je asi tak sto metrů od klubovny. Bylo to příjemné i velmi praktické ubytování, s milým a ochotným personálem (rodinný podnik), přičemž majitel má v pronájmu i restauraci v golfové klubovně. Ta je v bývalém skleníku z 19. století, původně zvaném Palmenhaus, ale také Oranžérie.

Šilheřovický Palmenhaus je nádherný, jedna z nejpůsobivějších kluboven u nás. Byla nedávno rekonstruována a posezení v ní má svého ducha. Je otočena směrem k jihu, velkými okny (vlastně stěnami, když je to skleník) sem stále proniká světlo. V horní části je malá výstava připomínající historii šilheřovického hřiště, které bylo založeno už koncem 60. let 20. století. Golfová klubovna je přitom zcela nejlepší restaurací v celých Šilheřovicích, má vkusnou úroveň a jí se tu výborně. Pokud bydlíte U sv. Jana, máte tu také snídaně. Ranní atmosféra s výhledem na jezírko nemá chybu.

Vedle klubovny byla rekonstruována i hlavní umělecko-estetická atrakce hřiště, sousoší Neptuna na jamce číslo 1. Pamatuji si, jak tenhle „bazén“ se sochou vypadal před 15 lety, kdy jsem Šilheřovice poprvé hrál (a od té doby tu nebyl). Ulámané ruce, povrch s lišejníky, nádrž prázdná. Dnes je to nádhera. Úžasný symbol hřiště, snad nejpůsobivější umělecká skulptura na českých golfových hřištích. Okolí je označeno modrými kolíky, hrát se z blízkosti nesmí. Snad golfisté svými nepovedenými ranami sousoší nezničí…

Jak se v mých očích Šilheřovické jamky za 15 let proměnily? Na první pohled mi připadalo hřiště stejné, protože stromy byly už tehdy mohutné a právě ony určovaly charakter hry. Co je také nějakých 15 let proti 100 a více rokům, co zde tihle velikáni rostou! Na straně druhé je vidět pečlivá práce a velký krok kupředu v údržbě hřiště. To je nyní vycizelované, má vysokou úroveň.

Měl jsem štěstí, že jsem při hře šel s dvěma fajn lidmi, partnerskou dvojicí - místními členy, kteří mi vždy říkali, kam je potřeba hrát, kam umístit míč. Z odpališť sice tušíte, kam jamka vede, ale pro solidní výsledek je zcela nezbytné Šilheřovice dobře znát. Někde rozhoduje pět metrů – a další rána už nemůže jít směrem k vlajce, ke grýnu. Hra je tu strategicky velice náročná, je potřeba dobře volit hole a s driverem nakládat obezřetně.

Kouzlo Šilheřovic spočívá v Neptunovi, ve stromech, ve velkém zámku, který vévodí první i druhé jamce, ale i v tom, že je to hřiště zcela parkové. Nejsou tu žádné výhledy směrem ven, všechny jamky jsou uvnitř zámecké zdi. Díky tomu působí areál sevřeně a kompaktně. Není to sice skladba hraná po celé klaviatuře, někomu může jistá volnost a široký prostor chybět, ale v rámci těchto mezí je to píseň virtuózní a stylová. Parkový golf ve své krystalicky čisté podobě.

David Carter, anglický profesionál a bývalý hráč European Tour působící na Albatrossu byl prý Šilheřovicemi zcela uchvácen. Jak by ne, dojem anglické aristokratičnosti je maximální.

Šilheřovice mě i po patnácti letech přesvědčily, že stojí vždy za hru. Tudy kráčela historie českého golfu, zároveň předvádějí současným golfistům, jak může vypadat hřiště tak trochu old fashion. Je to areál v porovnání s dnešními areály jiný, opravdu vyzrálý, z něhož jeho poklidnost a důstojnost jen sálá. Vstup do hry na jamce číslo 1, se zámkem po levici, stromem na ferveji a Neptunem v pozadí – to se musí zažít. To by si měl skutečně každý český golfista vyzkoušet. Neopakovatelné i nenahraditelné.

Lipinská proměna

Po Šilheřovicích jsem jel na hřiště, které jsem ještě nehrál. V mém všudehrálském seznamu má nyní číslo 109 - chybí mi z existujících už jen devítka Horal Velké Karlovice a brněnská Kšírovka. Lipiny u Karviné jsou od Ostravy či Šilheřovic opět kousek, půlhodinka cesty. Já jel krajinou zajímavou, dnes již plně zelenou, ale zřetelně poznamenanou těžbou. Míjel jsem i unikátní nakloněný kostel sv. Petra z Alkantary, jehož sklon (7°) je vyšší než u slavné věže v Pise (4°). Naklánět se stavba z roku 1736 začala po zahájení těžby v polovině 19. století, pod stavbou bylo vytěženo 27 uhelných slojí.

Lipinské hřiště vyrostlo na prostoru, který byl využíván k důlní činnosti a posléze zrekultivován. Po roce 2000 tu mocný a ziskový podnik OKD chtěl postavit 18 jamek, jenže postupem doby došlo k útlumu těžby a OKD dnes do golfu už takové peníze dávat nemůže. Lipinské jamek jsou přitom velkorysého formátu, svými rozměry a pojetím nemá tato devítka v Česku obdoby. Snad každý musí cítit, že zde druhých devět jamek skutečně chybí.

Tedy chybí… Ony tam skoro jsou, za zadní částí areálu už je prostor připraven a dokonce namodelován. Na www.mapy.cz dokonce vidíte při fotomapách téměř kontury fervejí i místa pro bankry. Ale zda bude hřiště někdy dotaženo do osmnácti jamek, je ve hvězdách. Ekonomicky by to bylo náročné, nejen dostavba, ale i provoz. Areál by si to však zasloužil, určitě by se z Lipin stala jedna z nejzajímavějších osmnáctek v zemi. Devítka má také neobvyklý par 38 (3 x pětipar, jen jeden třípar), což rovněž dokazuje, že původní koncept počítal s osmnácti jamkami.

Ona to ovšem osmnáctka už dnes je. Vedle mistrovské devítky je totiž druhá devítka, veřejná, kde je šest tříparů a tři čtyřpary. Takže pokud si chcete dát osmnáct jamek a nejít velkou devítku dvakrát, míte možnost. A i v této podobě je místní „osmnáctka“ výborným zážitkem. Je to 2x9 zcela rozdílných jamek – jedna půlka je sportovní a druhá vstřícnější a kratší, také na hru rychlejší. Vyzkoušejte a pochopíte kouzlo spojení zdánlivě nespojitelného.

Lipinský areál má ovšem ještě něco, co nemá žádný areál v Česku. Svůj magnet i svoji černou perlu. Stejně jako Šilheřovicím dominuje Neptun a zámek, Karlštejnu středověký hrad, Lipinám vévodí mohutná stavba dolu Darkov. Ten je od klubovny asi dva kilometry vzdušnou čarou, od některých jamek jen kilometr. Obrovský komplex budov je uhrančivým černokněžnickým hradem, sídlem vyzařující zvláštní sílu, až temnou moc. Tolkienovský Mordor. Někomu se tahle obrovská stavba (budováno od r. 1972, těžba začala 1982) líbit nemusí, vyznavač industriálna ovšem může být uchvácen. Já rozhodně patřím do druhé skupiny.

Darkovský důlní komplex vizuálně dominuje golfovému areálu. Ať se vám líbí nebo ne, přitahuje pozornost, vynucuje si ji svojí velikostí. Stavba bez oken a s tajemstvím. Pokud by měl někdy v budoucnu tenhle komplex lehnout k zemi, pokud nebude zachován jako památkově chráněná stavba připomínající těžbu na Karvinsku, pak přijdou Lipiny o jednu ze svých mimořádných hodnot.

Menším protipólem darkovského monumentu je těžní věž přímo u klubovny, což je stylová rozhledna ve tvaru kovové těžní věže z přelomu 19. a 20. století. Zdejší klubovna svým architektonickým rozmachem ostatně také napovídá, že původní projekt byl na osmnáct jamek. Zajímavostí je i zelená střecha s trávou, opět dokládající rekultivační charakter místa.

Lipinských devět mistrovských jamek je herně kvalitních a moderních, zdařile designovaných Slovákem Martinem Munkou. Ferveje široké, grýny veliké, prostoru mnoho, místem se tu šetřit nemuselo. Herně i stylem je to naprostý opak a kontrast k Šilheřovicím – nemůže být snad větší rozdíl. Zcela jiné místo a jeho historie, zcela odlišný golf. Opět důvod, proč jet do Ostravy za golfem a vyzkoušet obě hřiště.

Hraje se tu výtečně, hřiště bylo také ve výborné kondici. Někde rovinatý, jinde shapingem zajímavě navlněný prostor už pomalu zarůstá výsadbou. Ale až stromy vyrostou, i tak tu bude stále dost místa. Hřiště je designováno jako sportovní, ale to hlavně pro zadní odpaliště, černá. Jinak je to hřiště i pro běžné rekreanty, je tu dost místa pro stranové ústřely, jamky nejsou zrádné.

Na jedné z pětiparových jamek řešíte po dobrém drivu otázku, kterou holí hrát a jak přestřelit tůň-jezero táhnoucí se příčně na ferveji. Říkal jsem si: trochu nelogické, pro hráče drsné, ale budiž… Když jsem k jezeru přišel, s překvapením zjišťuji, že celá voda je označena modrými kolíky. V případě utopení míče máte beztrestnou úlevu. Hráčsky vstřícné řešení! Pravda je taková, že tůň zde vůbec nebyla plánována, ale prostor se propadl a natekla sem voda. Management ale věc vyřešil zdárně. Ani architekt nebyl nepřejícný zlomyslník či nešika…

Lipinské hřiště, jakkoli de facto nedokončené, mě nadchlo. Své jistě dělá ten jedinečný chrám uhlí v pozadí, ale areál mě zaujal i svým rekultivačním principem, designovým rozmachem, krajinnou originalitou, i nynější kombinací velké a malé devítky. Uznávám, že jsem ve svém pozitivním industriálním pohledu subjektivní, ale mně se skutečně líbí tento typ hřišť - viz např. Sokolov, rovněž postavený na místě bývalé důlní těžby.

Lipiny by neměly uniknout pozornosti všech, kteří zde ještě nebyli. Když do Ostravy a Karvinska, když do míst s důlní historií, tak také na důlní hřiště. Lipiny tuto minulost přiznávají, pracují s ní, vycházejí z ní – a i díky tomu má hřiště svůj neopakovatelný styl. Možno jasně říci: Lipiny mají svého genia loci, svého autentického ducha.

Vodní svět Kravaře

Po modernistických Lipinách mne cesta zavedla opět do klasiky, do města Kravaře na Hlučínsku - ze Šilheřovic 25 minut jízdy. Hlučínsko je zajímavé tím, že patřilo až do roku 1918 k Německu, před tím k Prusku. Vysídlení Němců se tu po roce 1945 nekonalo ve velké míře, i proto je oblast dnes v pěkném stavu.

Před patnácti lety měli v Kravařích jen devět jamek, od roku 2012 už jich tu mají osmnáct. Přiznávám, že v hlavě mi z tehdejší hry na devět jamek mnoho nezůstalo, pamatoval jsem si především to, že u hřiště stojí barokní zámek a že jedna jamka se hraje přes rybníček v zámeckém parku.

Dnes je hřiště nadále v parku, ale přibyly jamky také mimo něj, na volném polním prostoru. Ten je ale rovněž už osázen početnými stromy a ty jednou vytvoří s původním parkem celistvý komplex. Historický šev tedy nebude za padesát či sto let už asi vidět.

Kravaře jsou nyní hřištěm dvou poloh. Je tu park a v něm devět jamek, kde hrají hlavní roli stromy; stejně jako v Šilheřovicích. A pak je tu dalších devět jamek, které jsou vně hustého stromoví. Ty jsou širší, volnější, s modernějším designem, s rozlehlejšími bankry. Jakkoli nelze tyto dvě tváře přehlédnout, nemá hráč pocit dvojkolejnosti a nelogičnosti takového spojení. Jde i o to, že nejprve se hraje pět parkových jamek, pak devět mimoparkových a pak zase čtyři parkové. Hra je tedy vhodně členěna, nejsou to dvě autonomní devítky.

Parkové jamky vyžadují opět znalost prostředí, musíte vědět, kam hrát a jak se vyhnout stromům. Ale pocit stísněnosti nemáte. Novější část hřiště pak nabízí pohodlné rovné ferveje, relativně dost místa a vizuální přehlednost. Celkově má hřiště ze žlutých 5 552 metrů, což je pod českým osmnáctkovým průměrem (5 740 m) a téměř stejně jako má například středočeská Loreta. Délkově je to velmi rozumná míra.

Největším nebezpečím pro hráče je tu voda. Celkem dvanáct vodních ploch - rybníků, rybníčků či tůní, které hřišti dodávají na estetickém půvabu, ale hráči do nich mohou také snadno zacílit svým míčkem. Nádherné je okolí zámeckého rybníku u jamky č. 2, hraje se jen přes vodu – ale rána pouze 100 metrů, tedy zvládnutelná. Ani další voda není nepřekonatelnou obtíží, jen je nutné dát pozor na doběhy míčků a je potřeba se také nebát. Vodní plochy nejsou moc rozměrné, jde skutečně jen o menší překážky. Strach tu má velké vodní oči…

Kravaře jsou možná o trochu lehčím hřištěm než Šilheřovice, ale paradoxní je, že někteří začátečníci raději jedou do Šilheřovic, protože tam je naopak vody minimum a tudíž tam také poztrácejí méně míčů. Pro Kravaře hovoří ale zase to, že celý areál je na naprosté rovině.

Zajímal jsem se, jak tu probíhá soužití golfu a zámeckého a parkového provozu. Zdejší barokní zámek je turisticky vyhledávaný, přístupný, pořádají se tu i svatby atd. Zatímco v prvních letech provozu byla situace občas trochu napjatá („Golfisti nám tady berou náš park“), dnes je tohle už minulostí a místní si s golfisty našli společnou řeč. Členové klubu (má přes 700 členů) vědí, že je potřeba počítat s lidmi na procházce, s cyklisty v parku. Místní obyvatelé z Kravař zase vědí, že v parku se hraje golf a je potřeba to respektovat. Když jsem tu hrál, provoz negolfistů v parku byl rozhodně živý, ale také klidný. Lidé se zájmem sledovali hru. Třeba to někoho také zláká k vyzkoušení hry. Tohle je ostatně jedna z nejlepších cest, jak ke golfu lákat další zájemce - ukazovat jim hru zblízka, na vlastní oči.

Kravařský areál na mě působil dojmem živého místa, kde se golf podobně jako už několik desetiletí v Poděbradech dobře setkává s běžným životem, s turistikou a relaxací všech: výletníků i golfistů. Klubovna je od zámku dobře oddělena, oba provozy jsou autonomní a přitom se vzájemně doplňují. Kravařský golf je vůbec celkově harmonizující, uklidňující svojí kombinací trávy, stromů a vody. Je to příjemné místo a kdybych žil na Ostravsku, budu sem jezdit pravidelně.

A hlavní poznatek ze všech tří areálů, šilheřovického, lipinského i kravařského? Každý je jiný a každý svébytný, s vlastní tváří. Dobře se doplňují, hráčům nabízejí pestrost.

 

P.S. Děkuji za velkou ochotu ze strany všech, se kterými jsem se na areálech setkal a kteří mi poskytli informace k hřištím: Pavlu Vidurovi ze Šilheřovic, Pavlu Malinovi z Lipin a Petru Hoškovi z Kravařů. Jako už tolikrát jsem se opět přesvědčil, že na Moravě je vstřícnost a otevřenost jako doma.