PROTI PROUDU

Brooks Koepka rozhodně nevypadá jako nějaký chladnokrevný zabiják. Čtyřnásobný vítěz majoru, kterému bylo v květnu 31 let, přichází s úsměvem od ucha k uchu, v tričku a kraťasech, a těch pár obleků si nese přes rameno. Pravé koleno má oteklé a jaksi zdeformované a táhne se přes něj velká jizva – památka na ošklivou nehodu z března, kdy špatně došlápl a přivodil si dislokaci čéšky. Pravou nohu pod kolenem má kvůli tomu nepřirozeně vytočenou do strany. To, co pak Koepka udělal, by toho chladnokrevného zabijáka bylo hodno: Prostě si nohu srovnal a doslova nacpal čéšku na její místo. Přitom bylo zapotřebí operace, aby mu lékaři znovu připojili patelární šlachu ke zbytku kosti. Když před focením k tomuto interview líčil okolnosti zákroku, mluvil zcela lakonicky, jak bychom čekali od hráče, který za sebe většinou nechává mluvit své hole. A že je to nějaká řeč! Od roku 2015 zapsal už 15 umístění mezi nejlepšími deseti na majorech. A pokud neposloucháte, vaše chyba.

V následujícím rozhovoru, který je jeho vůbec nejobsáhlejším od doby, kdy se stal profesionálem, Koepka mluví o tom, jak se dnešní vrcholový sportovec vyrovnává s emoční stránkou věci, co je po tělesné i psychické stránce zapotřebí k vítězství, jaké to bylo, být součástí epických výher Tigera Woodse na Masters 2019 a Phila Mickelsona na PGA Championship 2021, a v čem klade na hráče specifické nároky Ryder Cup.

S MATTHEWEM RUDYM

Váš bag se od běžného setu holí na tour dost liší – nedominuje mu žádné logo a je v něm směsice holí různých značek, včetně jedné hole, která se už ani nevyrábí.

Hole měním spíš málo. Třeba takový Dustin [Johnson] tvrdí, že hole nemění, a přitom je mění častěji než kdokoli, koho jsem kdy viděl. Aspoň pokud za změnu považujete to, že si na turnaj přiveze pět různých driverů. Puttery mění pořád a taky dvojici 3-železo 5-dřevo. Já pořád hraju s 3-železem od Nike, kterou mám už pět let. Ještě nosím v bagu wedge SM4 Vokey. Teď už je ta řada u kterého čísla? SM8? Se současným putterem hraju sice teprve rok a půl, ale ten model používám už od roku 2008.

Je za tím snaha omezit množství faktorů, které vstupují do hry?

Když fungují, proč je vyměňovat? Už dobrých sedm let jsem ani netestoval žádný nový driver nebo 3-dřevo. Mám jednu vtipnou příhodu. V Oakmontu, v tom roce, kdy tam vyhrál Dustin, jsem při jednom cvičném švihu se svým driverem od Nike nabral pořádný kus země. Byl to fakt příšerný švih, navíc grafitové shafty jsou po letech křehčí, a shaft se pod gripem zlomil. Zavolal jsem k sobě Blakea [Blake Smith pracuje jako Koepkův manažer od roku 2012, kdy přešel k profesionálům] a povídám mu: „Musím do šatny pro nový driver.“ Ještě jsem z týčka odpálil 3-dřevem a šel, když tu vidím kousek ode mě nějaké děcko. Tak jsem mu řekl „tady máš“ a zničený driver mu dal. Můj táta se s ním a s jeho otcem dal do řeči. V tu chvíli mě nenapadlo, že hlava se dá prostě odšroubovat a zůstane vám. A já s touhle hlavou vydělal nějaké tři miliony dolarů. Takže Claude [Harmon III, tehdejší Koepkův trenér] mi řekl: „Ten driver si musíš zase vzít.“ Vmísil se do tohoto táta, který byl proti: „Ne ne ne, už jsem ho tomu dítěti dali.“ Ale Claude o tom nechtěl ani slyšet. Řekl: „Ten driver je perfektní.“ A pak šel a v podstatě ho tomu děcku vzal. A my to dítě ujišťovali: „Přísaháme, že ti pošleme jiný.“ Objednali jsme ho a hned den nato Nike přestal s výrobou holí. Takže Claude to udělal správně, protože řekněme si to na rovinu, ne každá hlava je stejná. S tou hlavou ze zlomeného driveru jsem pak hrál celý zbytek roku.

Zajímalo by mě, jestli má někoho takového Tiger. Přijde mi, že se deset let nedokázal uvolnit.

Na tom něco bude. Já to mám tak, že jsem buď totálně soustředěný, nebo úplně vypnu, jen jsem si to prvních 25 let svého života úplně neuvědomoval. Ale posledních pět let jsem se opravdu našel a jsem šťastný. Nevím, jestli je to díky Jeně, nebo protože už vím, jak věci chodí, ale člověk i trochu vyspěje. Nedokážu přesně říct, čím to je. Ale když do sebe všechno zapadne a člověk vidí, že to funguje, řekne si, že takhle to odteď bude dělat.

Máte nějaký příklad?

Býval jsem třeba horká hlava. Na vysoké mě vždycky prozradily nožičky od stand bagu, protože jsem je měl pořád ohnuté. Náš tehdejší trenér Trey Jones mi přitom pořád kladl na srdce, že ten bag nereprezentuje mě, ale všechny, kdo kdy hráli za univerzitu Florida State i kdo za ni teprve budou hrát. Jednou jsem wedgí minul green a naštvaně jsem tu hůl mrsknul do bagu tak, že se zase ohnula nožička. A najednou vidím, že za mnou sprintuje trenér, a říkám si: Jak za těch pět sekund, než sem doběhne, mám tu nohu opravit? Jindy jsme hráli na našem domovském hřišti a já hned na první jamce zahrál hrozných pět ran, načež jsem to na dvojce napral do bunkeru. Stojím tam jak hromádka neštěstí, zírám dolů na boty a říkám si: Co tu vůbec dělám? Trey stál vedle mě a povídá mi, že jestli si hodlám zírat na boty, tak mi na ně něco napíše, aby mi to pokaždé, když se podívám dolů, připomnělo, jaká jsem nula. No, dal mi co proto. Byli na mě tvrdí, ale potřeboval jsem to.

Jak dlouho to trvalo, než jste se zklidnil?

Tak asi tři nebo čtyři roky. Věděl jsem, že to takhle dál nejde. Na turnaji v Tampě v roce 2014 jsme se bavili s Blakem a já mu řekl: „Teda, kdybych tak dokázal být na hřišti jako Dustin.“ Hrozně jsem chtěl zjistit, jak to dělá. Zahrál třeba ránu, kterou musel vyhrát ze špatné pozice, a míček trefil obrubník, odrazil se a vrátil se v podstatě na původní místo. A on se tomu zasmál! Na to nikdy nezapomenu. Otočil jsem se na Blakea a povídám: „Jak se tomu může smát? Já bych vylítl z kůže.“ Blake odpověděl, že se ho zkrátka zeptáme. Tak jsem se ho začal různě vyptávat, ale ne tak, aby poznal, že ho sleduju. Protože – to na sebe musím prozradit – si nerad připadám zranitelný. Dustin je možná ze všech sportovců světa nejlepší v tom, jak umí věci hodit za hlavu. Můj caddie Ricky Elliott je blízký přítel Graeme McDowella a říká, že Graeme je taky takový. Sám by neváhal o sobě říct, že nemá až tak mimořádný talent, ale přišel na to, jak ze své hry i každé rány vytěžit maximum, vybrat vždycky správný úder i místo dopadu a postupovat ránu po ráně.

Už nejste ten chlápek, který vždycky řekl, co se mu honí hlavou. Když jste si zranil koleno, lidé se nedozvěděli, jak je to vážné. Jste zpětně spokojený s tím, jak moc jste vůči fanouškům sdílný?

Pokud jde o moje soukromí, lidé občas vidí nějaké střípky na mých nebo Jeniných sociálních sítích. Některé lidi si k sobě samozřejmě pustíme blíž. Jinak na hřišti jsem to prostě já, na nic si nehraju. Milujte mě nebo mě nesnášejte. Mně na tom, co si o mě myslíte, nezáleží…

CELÝ ČLÁNEK vyšel v magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 14. ŘÍJNA 2021