2002: TIGER VS JACK

VE 40STUPŇOVÉM VEDRU, KTERÉ panovalo ve skalnaté měsíční krajině kalifornské pouště, byly rozdíly mezi nimi velmi nápadné. Nejen že jejich věk je číselně převrácený – jednomu je 62 a druhému 26 let –, ale navíc kde hrál jeden šestkou, druhý bral do ruky devítku. Jeden při těle, druhý štíhlý, světlý a tmavý, starý a mladý, rozšafný a uzavřený, z vnitrozemí a z pobřeží, německý původ a asijsko-černošský původ, pracant a atlet. Jack Nicklaus a Tiger Woods se sešli k exhibičnímu utkání přenášenému televizí, které dostalo označení „Bitva u Bighornu“, ale vedle sebe vypadali spíš jako zápletka nového sitcomu než jako dva možná nejporovnávanější sportovci v historii.

Ale v těch tichých okamžicích na každém odpališti se rozdíly mezi nimi stíraly. Vždycky když jeden z nich odpaloval, druhý s pověstnou soustředěností sledoval každý jeho pohyb, celý dychtivý lépe porozumět tomu, co toho druhého činí tak výjimečným. O dva roky dříve se ti dva jednou jedinkrát sešli v jedné skupině na oficiálním turnaji – byl to PGA Championship 2000. I tehdy si Nicklaus dlouze Woodse prohlížel a možná i pod tímto dojmem se rozhodl definitivně stáhnout z majorů. Díky vzájemnému pozorování Woods lépe pochopil, co je potřeba k tomu, aby člověk vyhrál 18 grandslamových titulů, a Nicklaus zase to, proč má Woods potenciál vyhrát jich ještě víc.

„Je úžasné, jak se mohou dva dost odlišní lidé z různých epoch, kteří spolu jinak nejsou v kontaktu, cítit tak propojení,“ komentuje to Woods. „Ale my to tak opravdu máme.“

Zas tak překvapivé to ale není. Kdybychom chtěli u obou golfistů složit mozaiku jejich schopností jen z těch kamínků, které mají společné, i tak by byly oba obrazy skoro kompletní. Nicklaus sám prohlásil, že v jejich hře železy „není ani zbla rozdílu“ a totéž by se dalo jistě říct i o intenzitě jejich hry, schopnosti koncentrace, zastrašovacím efektu na soupeře, dominanci, nezdolnosti, herní inteligenci a houževnatosti. Oba si dokážou všechno dobře propočítat, přistupují k věcem metodicky a podávají velmi konzistentní výkony. Oba postavili svou hru na síle a kladou důraz na základní kameny hry. A ve hře dlouhými železy se jim žádný minulý ani současný golfista nevyrovná. Hra z roughu? Brilantní. Mimořádně úspěšní v puttech do paru. Čím většímu tlaku čelí, tím víc si to užívají. Oba milují období přípravy na velké turnaje, dokážou skvěle vyladit formu a zaměřují se především na majory. Jsou to perfekcionisté s velkými egy, loajální k přátelům a snaží se povzbuzovat trápící se profesionály. Mají výhodu selektivní paměti, v dětství měli mimořádnou podporu od rodičů, shodně si myslí, že druhé místo je na houby, a nikdy se nevzdávají. A konečně: Kdykoli měli vítězství na dosah, dotáhli to bez milosti do konce, ale stejně tak byli schopní unést prohru.

Z nějakého důvodu jim golf neukazoval svou krutou tvář tak často jako ostatním. „Když si vezmete, kolikrát za kariéru přišel Jack na poslední jamku s reálnou šancí na výhru, je neuvěřitelné, že se nikdy nesesypal, jako se to dělo třeba Dougu Sandersovi,“ podivuje se Johnny Miller.

„Jack, a jsem si jistý, že i Tiger, prostě věří, že dokážou zázraky,“ dodává Tom Weiskopf.

Protože si váží jeden druhého, brání se vzájemnému srovnávání – Nicklaus proto, že nechce vypadat, jako by dlel v minulosti, a Woods si zase uvědomuje, že budoucnost si může podmanit jen tehdy, když zůstane myslí v přítomnosti. Ale teď, když má za sebou Woods už šest sezon jako profesionál, je ideální čas si takové srovnání vyzkoušet.

 

JAMIE DIAZ

         

CELÝ ČLÁNEK vyšel v magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo VE ČTVRTEK 11. LISTOPADU 2021