CADDIE V UTAJENÍ: Několik hlubokomyslných rad

NOSÍM HOLE už skoro 20 let a část z nich jsem strávil ve slavných resortech, kde jsem dělal kedíka hostům. Nechci vás otravovat chytráckým kázáním, ale pár přátelských rad vás snad neurazí. Ale než se dostanu k tomu, co děláte špatně, chci vás pochválit za to, co děláte dobře: Dáváte pěkné spropitné. Taky mě u domku na půli cesty často pozvete, abych si něco dal s vámi. Spousta a spousta z vás mi posílá dárky a zdravice k Vánocům, a to i když jsem s některými obešel jen jediné kolo. Obecně vzato jste super, ale trochu vám chybí sebereflexe. Mám pro vás pár tipů, na čem byste mohli zapracovat:

Hrajete pomalu. Tohle asi není úplně překvapivá výtka, ale já mám vážně dojem, že půlku času na hřišti strávím tím, že popoháním skupinu jak ovčácký pes, aby hráli ready golf. Věřte mi, že si tu roli nijak neužívám, protože když mají hráči pocit, že je honím, dávají menší dýška. Takže prosím: Když hrají ostatní, nestůjte a nezírejte na ně. Proveďte cvičný švih, podívejte se na ránu z jednoho úhlu, a až na vás přijde řada, hrajte.

Moc mluvíte o sobě. Fakt hodně. Dva roky jsem nosil hole v Irsku (z toho rok na Ballybunion) a můžu říct, že třeba Američany mají tamní caddies rádi, ale jak mi jeden kedík řekl, jsou prostě ješitní. Pořád mluvíte o tom, jak hrajete vy, a nenapadne vás třeba taky pochválit dobrou ránu někoho jiného ve skupině. A to samé platí pro debaty o obchodu, rodině, politice a sportu: Jen málokdy je to skutečná konverzace, spíš čtyři lidé, kteří čekají, až ten druhý přestane mluvit, aby mohli začít mluvit sami. (Zažil jsem, jak jedna golfistka prozradila, že zrovna prochází rozvodem, a její spoluhráčka přikývla a odpověděla: „Mě prostě rány pětkou železem vždycky sfoukne vítr.“) Golf je sice individuální sport, ale může to být i dobrý společenský zážitek. Jen mu to musíte dovolit.

Máte emoční stabilitu štěněte. Čtvrtinu kariéry jsem strávil na Pebble Beach, což je pro golfisty vysněné místo. Takže bych čekal, že když se tam dostanete, budete si to celé ty čtyři hodiny vychutnávat. Místo toho se vztekáte kvůli každé nepovedené ráně nebo jamce. Chápu – nikdo nechce vypláznout majlant za tee time a pak hrát jako ponocný. Ale přece se golfem neživíte. Zkuste zahrát pár dobrých ran, a když se ani to nepovede, tak co? Je to jen golf, přece si jím nenecháte zkazit život. A to platí jak pro návštěvu vysněného resortu, tak pro úterní rundu na domovském hřišti.

Pořád se omlouváte – a na něco si hrajete. „Já se fakt omlouvám“ a „normálně hraju mnohem líp“. Tyhle věty slýchám v různých obměnách tak třikrát týdně, když golfista zahraje pár bogey za sebou. Chápu, proč to děláte, ale věřte mi: Viděl jsem horší. A i když vám přeju, abyste hráli dobře, a vynasnažím se vám k tomu pomoct, fakt je mi jedno, kolik nastřílíte. Zkuste si to zkrátka užít. Navíc mě neoklamete: Já stejně během dvou ran poznám, jak dobrý hráč jste, takže vím, že 95 procent těch, kdo tvrdí, že „normálně hrají líp“, normálně líp nehrají.

Nepočítáte s tím, že se pokazí počasí. V našem pro-shopu je pořád vyprodané oblečení do deště. A jestli máte pocit, že na internetu jsou tyhle kousky drahé, podívejte se na cenovky právě v pro-shopu. Řada prestižních resortů leží u moře, takže během jedné hry můžete klidně zažít tři roční období. Navíc nepromok byste stejně měli mít trvale v bagu.

Netušíte, jak daleko odpalujete železy. Na každý míček, který přeletí cíl, připadá třicet, které zůstanou krátké. Až příště nahlásím, že k vlajce je to 137 metrů, a vy požádáte o 8-železo, zastavte se a položte si otázku: Takhle daleko odpaluju osmičkou normálně, nebo jen když mi to sedne? Většina golfistů volí hůl podle toho druhého, ale správně by to mělo být to první. Až půjdete příště na driving, sledujte, jak daleko vám rány danou holí létají v průměru, ne když to trefíte čistě. Z toho vycházejte na hřišti, a ručím vám za to, že trefíte víc greenů.

Všechno házíte na caddieho. Když přečtu špatně putt, věřte mi, že to sám přiznám. Totéž platí, když špatně odhadnu vítr. Jestli na mě chcete být kvůli tomu naštvaní, prosím. Ale často se stává, že když rána nikoli mou vinu neletí tam, kam si hráč představoval, dotyčný na mě vrhne úkosem pohled nebo něco zamumlá a z kamarádského chlapíka je náhle mrzout. A ještě víc mě dopálí, když se o chvíli později po povedené ráně zase chová jako můj nejlepší přítel a dělá, jak by se to předtím ani nestalo. Takhle se s lidmi nejedná, a na golfu už vůbec ne. To nejhorší, co mi jako kedíkovi kdo kdy řekl, je: „Když tohle neumíte přečíst, nemáte u bagu co dělat!“ Řeknu vám, to jsem měl co dělat, abych se ovládl a nezahodil mu hole do roští.

Máte s sebou příšerně moc míčů. Taky něco váží, víte? Je mi jedno, jak špatní jste – stejně vám jich bohatě stačí šest. Pokud se budete cítit jistější s devíti, fajn. Ale jestli uvidím ještě jednoho golfistu, jak jich do postranní kapsy bagu cpe tři tucty (mimochodem nejvíc jsem zažil šedesát), přísahám, že je schválně poztrácím.

– S JOELEM BEALLEM