před 3 lety, 19.01.2022 19:02 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest C&S ČASOPIS

SPRÁVNÁ VOLBA

Rozhodnutí vstoupit – nebo nevstoupit – do soukromého golfového klubu se nerodí lehce. Člověk musí věc zvážit z mnoha různých hledisek. Rodinný rozpočet, kvalita a typ hřiště, dojem, jakým na vás působí stávající členové, status klubu, vzdálenost od domova a dostupnost jako taková, osobní i pracovní vztahy, alternativní možnosti v okolí… To vše vstupuje do hry. A u mě hraje roli ještě něco: Jsem dítě ze střední třídy a od doby, co jsem překročil práh dospělosti, se potýkám s poměrně silným skonem k předsudkům vůči lidem z jiných sociálních vrstev. Golf mi s tím hodně pomohl, ale i tak pro mě byl vstup do exkluzivního privátního klubu všechno, jen ne snadný.

Naše rodina nebyla vyloženě chudá, to ne. Vyrůstal jsem v Bostonu, kde jsme dokonce bydleli ve vlastním domě nedaleko konečné metra – ovšem naši udělali hodně práce v interiéru domu sami, aby ušetřili. Taky jsme měli auto – které ale bylo vždycky ojeté a táta ho často kupoval v aukci. A taky jsme chodili hrát golf – na nejlevnějším hřišti, jaké se dalo najít. Ale často se mi zdálo, jako by se nad naším pohodlným životem vznášel stín, jakýsi neurčitý pocit, že kousek od nás žijí lidé, kteří mají větší zahrady, novější auta a chodí na hřiště, kde celou fairway pokrývá trávník a v bunkerech je víc než centimetrová vrstva písku. A měli jsme neustále pocit, jistě vyplývající z hluboké vnitřní nejistoty, že lidé žijící ve fajnovějších čtvrtích na nás shlížejí od mahagonových stolů svých privátních klubů přezíravě. Kvůli tomu pro mě vůbec nebylo snadné jít studovat na poměrně elitní střední školu, pak studovat na prestižní univerzitě a nakonec začít přemýšlet i o tom, že bych se stal členem v soukromém golfovém klubu.

Když jsem ve čtrnácti začal s golfem, byla v tom taková ta krásná nevinnost. Táta a strejdové mě občas v sobotu pozvali, abych si s nimi šel zahrát, a já byl štěstím bez sebe. Těšil jsem se, jak zase pojedu na zadním sedadle auta a budu poslouchat, jak si povídají o penězích, manželství a jídle. Na hřišti jsem zase hrozně rád pozoroval, jak táta vždycky vyndá z pusy svou nezbytnou fajfku, opatrně ji položí vedle značky na odpališti a pak provede svůj agresivní švih starým driverem Ben Hogan. Odletěla hrudka hlíny a jeho míček Wilson Staff, na minulé jamce vylovený z vody, zamířil neomylně do vysoké trávy. Táta zaklel v italštině, zvedl fajfku a strčil si ji zpátky do koutku úst. Pak se na mě otočil, pokrčil rameny a široce se usmál. Může být něco lepšího?

Kdesi vzadu v hlavě jsem asi tušil, že pár mil odtamtud jsou nažehlené country cluby, kde mají přísný dress code a kde vám v domku na půli cesty nabídnou i něco jiného než párek v rohlíku, ale nikdy jsem tam nebyl, takže půlden golfu s tátou a strýci na levných hřištích jako Unicorn, Cedar Glen nebo Sagamore pro mě byl vrcholem blaha a synonymem ráje.

Na střední škole jsem byl jeden rok v golfovém klubu. Naše škola používala hřiště, které nebylo ani náhodou honosné. Bylo o stupínek výš než ta, na která jsem byl zvyklý, ale pořád to bylo jen devět jamek bez příkras. Stále se mě držela ta nevinnost – nevěděl jsem, o co přicházím.

Na vysoké jsem s golfem přestal a dalších 25 let se k němu nevrátil. Měl jsem problémy se zády, které si dokonce vyžádaly operaci, léta jsem pracoval v Sovětském svazu na kulturních výstavách Informační agentury USA (USIA), oženil jsem se, zkoušel se živit v nábytkářství, pak přesedlal na psaní… Golf už se tam prostě nikam nevměstnal. Když jsem si chtěl vyčistit hlavu, šel jsem si zahrát hokej, věnoval se karate, šel si zaplavat nebo na túru. Vzpomínky na ty nádherné dny s tátou a strejdy jsem uložil do krabice a zasunul ji až na dno skříně své mysli. Když jsme se s manželkou přestěhovali pryč z města, vždycky čtyřikrát pětkrát za léto jsem oprášil hole a obešli jsme spolu jedno kolo. O skóre jsme se zároveň starali i nestarali, a protože jsme poměrně sportovně založení, zvládli jsme ta krátká, jednoduchá hřiště obejít s výsledky, jaké nosil do klubovny i můj táta – mezi 100 a 120 ranami. Staré hole, staré míčky, žádný trenér, nulové znalosti o mechanice švihu a jen mizivé povědomí o tom, kde všude jinde v okolí by se dalo hrát.

Až když mi bylo 45 let a měli jsme dítě, něco se změnilo. Když použiju biblický příměr, pojedl jsem ze stromu poznání dobrého golfu a ne tak dobrého golfu. Zjistil jsem, o co jsem celou dobu přicházel, brouk mi uvízl v hlavě a brzo bylo jasné, že se se svými starými předsudky dělnického dítka budu muset jednou provždy vypořádat.

Začalo to docela nevinně. Přihlásil jsem se do mužské ligy konané na zajímavém, ale hodně skalnatém hřišti, které na rodinných pozemcích vybudoval místní farmář. (Pamatuju si, jak mi můj spoluhráč Walt – výborný golfista – poradil, že potřebuju silnější grip, a já si to vyložil tak, že mám svírat hůl pevněji.) Pak jsem objevil krásně upravenou devítku v kopcích půl hodiny za naším domem, míň skalnatou, lépe udržovanou, s poměrně neformální klubovnou, z níž se otevíraly výhledy na zvlněnou krajinou západního Massachusetts. To, že už šlo o poloprivátní hřiště (neboli nabízelo členství, ale mohli tam hrát i fíčkaři), bylo sto let staré, měli tam dress code a kolem celé klubovny vedla terasa, mi stačilo, aby se ve mně probudily staré předsudky: Nejsou tohle ti lidé, kteří se dívali spatra na moje blízké?

Jak se ukázalo, nebyli. (Třeba jeden místní farmář, o kterém se šuškalo, že přišel o řidičák kvůli řízení pod vlivem, jezdil na hřiště traktorem.) Někteří členové byli sice finančně za vodou – podnikali v nemovitostech a na zimu odlétali na Floridu –, ale upřímně milovali golf. Bylo to cítit z výrazu jejich tváře a tónu jejich hlasu. A tak jsem začal díky zázračným terapeutickým vlastnostem golfu vnímat spíš jejich lásku ke golfu než to, jakými jezdí auty.

V té době už mě živilo psaní – vyšlo mi několik románů a v různých celostátních časopisech otiskovali mé články. Napadlo mě, že bych mohl napsat i něco o golfu, který mě teď ve středním věku znovu chytil. A tak jsem si z tiráže jednoho známého golfového časopisu náhodně vybral jistého redaktora a napsal mu na stroji třístránkový elaborát, v němž jsem nabídl své služby. O měsíc později mi ten redaktor zavolal a dal mi za úkol napsat o gastronomii a golfu v Římě. Tehdy definitivně skončily časy mé golfové nevinnosti.

Díky tomu článku se mi totiž otevřely dveře k tomu, abych začal psát i pro další golfová periodika, a najednou jsem byl jedním z těch lidí, kteří mají za sebou hru v různých exkluzivních amerických resortech, nehledě na půltucet krásných hřišť v Itálii (včetně Marco Simone, kde se bude v roce 2023 hrát Ryder Cup). Ruku v ruce s tím se zlepšila i má hra – občas jsem se dostával až na single handicap – a začal jsem pošilhávat po něčem lepším, než byla moje příjemná devítka v kopcích za domem. Ano, bylo to pohostinné, dostatečně náročné, nepřelidněné a neokázalé hřiště, ideální pro rodinný golf. Však jsme tam naučili hrát i obě naše dcery. Ale já jsem si najednou s pocitem viny uvědomil, že chci víc.

„Chci víc“ – jaké ztělesnění toho takzvaného amerického snu! Tenhle postoj je zakódovaný v lidské povaze stejně jako touha po lásce, a do této země (a v mém případě pryč z rodných čtvrtí) přivedla desítky milionů lidí. Kde by bez něj náš svět byl? U golfistů na sebe to „chci víc“ často bere velmi konkrétní podobu, jakousi chtivost, spalující touhu zahrát si na nejlepších hřištích světa, natýčkovat si míček na první jamce Old Course v St. Andrews nebo navštívit Augustu nebo… stát se členem v tom nejlepší privátním klubu, jaký nás přijme. To, jak vysoko se po golfovém žebříku vyšplháme, závisí na tom, co si můžeme dovolit, co je nám ještě příjemné, a v některých případech také jestli nás někdo jako člena doporučí.

Jakmile se golf stane vaší vášní, je těžké nechtít stále víc. Ale v jakém bodě se rozumné ambice už stávají chamtivostí? V jakém bodě se touha po hladších greenech přetvoří v nenasytné bažení po dokonalém golfovém životě? A je vůbec nějaký bod, kdy si řeknete „tohle hřiště se mi líbí, vyhovuje mi to tady; nic lepšího nepotřebuju“? Pokud chcete na tyto otázky najít odpověď, musíte to zvážit z mnoha různých úhlů.

Musím zdůraznit, že není naprosto nic špatného na tom, když si chcete najít skvělé domovské hřiště. To jen já s tím měl problém. Protože i poté, co jsem si zahrál hřiště jako Oakmont, Sand Hills nebo Cabot Links a hrál golf v Rusku, Itálii, Irsku, Francii, Kanadě a na Kubě, se ve mně pořád ozýval ten paličatý hlásek, že stát se členem v privátním klubu je snobárna. Neobhajuju ten postoj – jen se k němu přiznávám. V té době už jsem měl totiž za sebou poměrně dost golfových setkání se členy různých exkluzivních klubů, s lidmi, kteří nikdy neměli jiné auto než zbrusu nové, platili jiným lidem, aby za ně dělali domácí práce, a nikdy nehráli na hřištích, kam můžete přijít v džínách nebo tam přijet traktorem. A na rovinu říkám, že občas to opravdu byli snobové, kteří svými slovy a činy posilovali mé zažité předsudky. Jedna žena mě například pozvala jako hosta na exkluzivní hřiště v Nové Anglii, a když mě vyprovázela, prohodila: „A teď se můžete vrátit hezky domů a psát ty své knížky.“

Ale zároveň jsem v takových klubech potkal spoustu milých lidiček – k některým z nich cítím dokonce obdiv, k většině ostatních respekt, takže dobré tři čtvrtiny svých předsudků jsem ze sebe setřásl. Konečně jsem definitivně pohřbil názor, který jsem měl dlouho pevně zabetonovaný v hlavě, a sice že bohatství musí automaticky doprovázet zásadní charakterové vady. Někteří pracháči jsou skutečně protivní snobové, kteří kolem sebe šíří atmosféru nadřazenosti. Mají pocit, že jim projde všechno. Musím ale současně připustit, že i řada lidí z pracující vrstvy člověku pije krev – jsou nezdvořilí, otravní a i oni působí pěkně nafoukaně, protože se tím chrání před realitou. Vám to možná připadá jako samozřejmost, takhle to přece s lidmi chodí. Ale pro mě bylo to, že jsem to konečně pochopil, významným milníkem. Bylo to osvobozující. A vděčím za to golfu…