před 3 lety, 11.05.2022 08:20 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest C&S ČASOPIS

CADDIE V UTAJENÍ: Proč je Jim Mackay nejlepší z celé generace

Nemůžu začít jinak než tou přezdívkou: Bones. I na poměry kedíků, kteří nedostávají zrovna vznešená přízviska, je to docela síla [Bones znamená něco jako Vyzáblina nebo Kostroun, pozn. překl.]. Ale buďte si jistí, že za tímhle chlápkem Jimem „Bonesem“ Mackayem, který nedávno opustil práci reportéra a vrátil se na tour jako nosič holí pro Justina Thomase, se skrývá mnohem víc než jen zajímavá přezdívka.

Každého caddieho, kterému ještě nebylo 45 let, Bones nějak ovlivnil. Změnil naši profesi prostě jen tím, jak mluvil s Philem Mickelsonem. Tyhle dva snímaly kamery skoro pořád, a dejte krk za to, že kedíci naslouchali jejich rozhovorům ještě upřeněji než fanoušci. Byly to totiž lekce komunikačních dovedností. To nebyl servilní nosič bagu, ale rovnocenný hráčův partner, který s ním rozebíral příští ránu, a přitom dal vlastní ego k ledu, aby měl jistotu, že sebevědomí jeho hráče zůstane neotřesitelné. Vím, že jsem toho teď do jedné věty nacpal hodně, ale takhle delikátní a komplexní zkrátka dynamika vztahu hráče a jeho caddieho prostě je. A Bones patřil k prvním nosičům, kteří si to uvědomili. Poslechněte si hovory mezi hráči a jejich caddies na tour dnes – zjistíte, že my kedíci se vlastně snažíme Bonese imitovat.

Bonesovy komunikační schopnosti jsme docenili zvlášť poté, co se po pauze, během níž se věnoval reportážím z turnajů, vrátil na hřiště, aby občas vypomáhal u bagu některého profesionála. Hned byl u vítězství Thomase na turnaji série WGC v Mephisu v roce 2020. A jen pár týdnů předtím pomohl Mattu Fitzpatrickovi k třetímu místu na Memorialu. Přitom Fitzpatrick odehrál na PGA Tour už nějakých 90 turnajů a jen jednou skončil lépe, než když nastoupil s Bonesem. Je to náhoda? Jestli ano, tak pořádná.

Mickelson, Thomas a Fitzpatrick – po stránce osobnostní ani herní nemají ti tři moc společného. A v tom je Bonesovo kouzlo. On je v podstatě chameleon. Caddie se vždycky musí snažit přizpůsobit svou osobnost hráči. Funguje vlastně tak trochu i jako trenér a musí přijít na to, kterého hráče musí hlavně doprovázet a který potřebuje občas popostrčit – a kdy. Každý hráč má vlastní slova, která ho dokážou nabudit, a vy musíte přijít na to, která to jsou. Zároveň musíte zůstat sám sebou, protože hráči nejsou blbí – poznají, když jen něco hrajete, a jakmile ucítí předstírání, všechno ztrácí účinek. Bones vyniká v tom, jak takovými věcmi dokáže proplouvat, aniž by se stal jen divadelním hercem.

A pak je tu Bones člověk. Je pravda, že docela dost kedíků se nezdráhá pomoct novým nosičům, když si o to řeknou. Ale Bones jde ještě mnohem dál. Aktivně se snaží, aby se nováčci cítili vítaní, je upřímný a na nic si nehraje. Umí vám dodat síly, když jste na dně. Zažil jsem, že pozval caddies, kteří byli na tour noví, aby obešli celé tréninkové kolo s ním a jeho hráčem, takže mohli sledovat, co dělá. A po poslední jamce je ještě vybídl, aby se ho na cokoli zeptali. Zároveň umí kolegy trochu srovnat, když to potřebují. I já už jsem měl jednou tu čest.

Když jsem přišel na tour, moc jsem mezi ostatní caddies nezapadal. Ale nevěděl jsem, co s tím. Naštěstí jednou večer po tréninkovém kole jsme se dali do řeči právě s Bonesem. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale předešel mě a řekl: „Podívej, podle mě jseš dobrý kluk. Ale vůbec netrávíš čas s ostatními kedíky. Jestli s nimi chceš vycházet, musíš pro to něco udělat. Nemělo by být na nich, aby tě líp poznali. První krok musíš udělat ty a pokusit se poznat nás.“ A víte co? Měl pravdu. V téhle práci jste po celodenním pobytu na hřišti utahaní a vždycky jsem hned zmizel na hotel. A tak jsem začal chodit na hřiště ráno s předstihem a večer se přece jen chvíli zdržel – čistě proto, abych pobyl s ostatními caddies. A koncem roku už jsem byl pevnou součástí party.

U Bonese a jeho manželky doma ve Phoenixu jsou caddies vždy vítaní. A stejně tak je Bones pozorný i k hráčům. Asi před deseti lety jsem nosil bag hráči, kterému se v té době vážně dařilo, ale byl na tour relativně nový. Jednou jsme hráli ve skupině s Philem a něco vám řeknu: Ať je golfista nováček na tour, nebo velká hvězda, v přítomnosti dvou hráčů vždycky znervózní – a těmi hráči jsou Tiger a Phil. Můj hráč byl očividně rozhozený a hned poslal první ránu do roughu. Ale pak se rozjel a posledních 14 jamek obešel za −6. Když jsme dohráli, Bones za ním přišel a povídá: „Poslyš, viděl jsem už hodně chlápků se v takové situaci složit. Ale ty jsi ukázal kuráž a charakter. Můžeš na sebe být hrdý.“ Ten hráč od té doby dosáhl v kariéře velkých úspěchů, ale těch Bonesových slov si dodnes velmi považuje.

Jen o hrstce caddies se dá říct, že jejich jména se dostala do obecného povědomí, a nás ostatních se na ně fanoušci často vyptávají. Upřímně řečeno, většinu z nich ostatní caddies nemají moc v oblibě. Zčásti je za tím samozřejmě závist – když jste slavný caddie, znamená to, že nosíte hole slavnému hráči a tím pádem vyděláváte hodně peněz. Ale zčásti si tu neoblíbenost zaslouží, protože připustili, aby jim sláva stoupla do hlavy. Myslí si, že jako celebrity jsou lepší než my ostatní. Řeknu to na rovinu: Většinou to jsou pitomci.

Ale Bones? Toho mají všichni rádi, protože si na nic nehraje.

– S JOELEM BEALLEM