CADDIE V UTAJENÍ: Po dvaceti letech u fochu

NOSÍM BAG HRÁČI, jehož jméno určitě znáte, ale v posledních letech se na špici neobjevuje. I tak se často stávám při různých společenských setkáních objektem závisti, už kvůli tomu, že se pohybuju na tour, a nebudu vám lhát – tahle pozornost je příjemná. Na druhou stranu nedávno jsem byl na srazu spolužáků ze střední školy, a protože to bylo kulaté výročí, byl to ten typ setkání, na které se snažíte shodit pár kil, abyste udělali dojem na tehdejší kamarády, a možná ještě víc na tehdejší rivaly. A najednou jsem to byl já, kdo záviděl. Viděl jsem, kolik spolužáků je pevně usazených v zajímavé práci a má velké a podle všeho šťastné rodiny. V těch dnech jsem zároveň narazil na bývalou přítelkyni, o které jsem si kdysi myslel, že bude ta pravá, ale náš vztah se rozpadl kvůli mému nestálému životu.

Od těchto setkání už uplynuly čtyři měsíce, a stejně mi to nejde z hlavy a musím přemýšlet: Neudělal jsem náhodou obrovskou chybu, když jsem se dal na dráhu kedíka?

Podívejte – já svou práci miluju a jsem rád, že jsem si šel za svým snem. V dětství jsem doufal, že se budu živit hraním golfu, a když to nevyšlo, tohle byla dobrá alternativa. Jsem si jistý, že kdybych si tuhle cestu nevybral, akorát bych si pak říkal, co by kdyby. Na tom srazu spolužáků bylo určitě pár lidí, kteří by si se mnou rádi vyměnili místo. Ale já už nosím hole na tour dvě desetiletí, a kdybyste mi tehdy na začátku řekli, jak to se mnou bude dál, tedy že se budu dvacet let potácet někde uprostřed startovního pole… nevím nevím, jestli bych do toho šel. Ještě horší je, že se trochu bojím, že už je stejně pozdě z toho vlaku vyskočit.

Začněme stavem mých financí. Nemám se vyloženě zle, ale taky neživím nikoho kromě sama sebe. Žiju v pronájmu, protože si nemůžu dovolit koupit vlastní bydlení. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem jel na dovolenou, aniž bych musel hledět na peníze, a do barů vždycky chodím na happy hour. Poslední dva roky jsem si musel dokonce potom, co můj zaměstnavatel dohrál sezonu, sehnat brigádu, což mi s penězi trochu pomohlo. Nechci teď urazit lidi, kteří tuhle práci dělají jako svou hlavní profesi, ale když musím rozvážet balíky s dodávkou UPS, protože ve svém zaměstnání si nevydělám dost, je to rána pro mé ego. Nedělal jsem si iluze, že nošením bagu zbohatnu, ale taky jsem nečekal, že v podstatě sotva vyjdu.

Pokud jde o život na cestách, dřív jsem si ho užíval, zvlášť když jsem byl někde poprvé. Každý večer jsem šel někam za zábavou. Ale teď už je to spíš úmorné. To věčné přespávání na sedačce v autě a na rozkládacích gaučích si po čase vybere na těle svou daň. Všechna města vám začnou připadat stejná. Když se podělíte o jeden domek – nebo dokonce o jednu místnost – s třemi dalšími kedíky, ve věku dvaceti let je to prča, ale ve čtyřiceti už tolik ne. Přitom na kolegy si nemůžu stěžovat. Rád s nimi trávím čas. To, jak jsme se s ostatními caddies nasmáli, a ty dobré časy, které jsme spolu prožili, mi víc než vynahradily všechny tělesné obtíže téhle práce. Ale dostal jsem se prostě do bodu, kdy už si vyprávím stejné historky se stejnými lidmi. Někdy – vlastně možná většinou – bych chtěl být sám, akorát si to při své finanční situaci nemůžu dovolit.

Hledání partnerského vztahu je taky svízelné. Když už se něco začne zajímavě rozvíjet, odjedu na tři čtyři týdny v kuse pryč, a kouzlo se vytratí. To, že se zrovna netopím v penězích, taky nepomůže. Musím ale uznat, že spousta kedíků má rodiny, takže asi jenom nevím, jak na to. Pokud chci dům, ženu a děti, nevím, jestli je tohle ta správná cesta.

Když se budeme bavit o mém zaměstnavateli, máme dobrý vztah a rozumíme si na hřišti i mimo něj. Kdybych jeho bag teď odložil, najde se sto kluků, kteří ho za mě rádi zvednou. Teď za sebou máme několik nepovedených sezon a zatím nic nenaznačuje, že by se to mělo otočit. Někdy uvažuju, jestli skvělé výsledky, které můj hráč míval – většinu bohužel před tím, než jsem se k němu dostal –, ještě někdy zopakuje. Nechci říct, že ve své práci nemám žádné vyhlídky, ale kariérním vzestupem bych to taky nenazval.

Výhoda caddieho na PGA Tour je v tom, že kterýkoli týden se může stát, že vyděláte šestimístnou sumu a jste za vodou. Loni jsem na jednom turnaji vydělal 30 000 dolarů, ale za celé další čtyři měsíce jsem tolik nevydělal ani v součtu. Když to řeknu na rovinu, u téhle práce mě zčásti drží i naděje, že nakonec přesedlám na nového hráče. Jsem ve věku, kdy už mám spoustu zkušeností, ale pořád nejsem tak starý, abych byl pro mladé hráče vykopávka. Nemusím nutně skončit u velké vycházející hvězdy – stačil by mi někdo, kdo pravidelně končí v top 75, takže bych nemusel dumat, kde budu pracovat napřesrok.

Dalším důvodem, proč zůstávám, je to, že nějak nevím, co jiného bych dělal. Hrál jsem golf na univerzitě a mám titul z projektového managementu; v reálném světě není moc pozic, u kterých by se takový titul hodil v životopise. Přemýšlel jsem o práci pro Caddiemaster, ale neshání se snadno. Mohl bych se stát trenérem, jenže zpočátku bych musel pracovat jako asistent a to by znamenalo velký finanční sešup. Víte, když skočíte rovnýma nohama do práce, jako je nošení holí, většinou nepřemýšlíte o tom, jak se z ní zase vyskakuje.

Dobře vím, že po tolika letech v jedné profesi zvažuje změnu skoro každý, takže zatím nepanikařím. Ale mrzí mě, že tahle práce mi kazí vztah ke golfu. Rád bych se jednou v klidu kouknul na Masters, aniž by mě žralo, že my jsme se na něj nedostali. Rád bych si někdy vyrazil jen tak obejít pár jamek, aniž bych byl duševně i tělesně vyčerpaný z 10 hodin strávených na hřišti. Rád bych stál na týčku a vychutnával si čerstvý vítr ve tváři a krásný výhled, místo abych nic z toho nevnímal, protože si dělám starosti s tím, jak ten vítr ovlivní můj příjem. Když o tom přemýšlím, problémy s hledáním partnerky nejsou to nejhorší. Chtěl bych hlavně zase najít tu ztracenou lásku ke golfu.

– S JOELEM BEALLEM

 

NOVÉ ČÍSLO magazínu GOLF DIGEST C&S vyšlo ve čtvrtek 26. KVĚTNA 2022