Cesta na Slapy je víc než jen cesta na golf

SLAPY MÁM SPOJENÉ s přehradou, Rabyní, Ždání i Měřínem. S koupáním, jachtingem, potápěním, letními bary, výlety na kole, později na motorce, a jedna z mých vůbec prvních vzpomínek je na cestu, kterou jsem kdysi s rodiči (ještě ve starém embéčku) absolvoval zpátky do Prahy podél Vltavy. I dnes, když jedeme na hřiště na první ranní startovní čas – když se nám podaří přemluvit recepci, tak třeba ještě chvíli před osmou –, je to nádhera. Už mezi Davlí a Štěchovicemi poznáme, jak na hřišti bude. Když se nad vodní hladinou povaluje mlha, čeká nás modrá obloha a orosené fairwaye. Když nevidíme Ostrůvek sv. Kyliána, nemusíme pospíchat a v klubovně stihneme i jedno kafe s dortíkem navíc.

Čas je kouzelný – něco potvrdí, něco změní a nikdy se nedá okecat

Slapy mám vlastně spojené i se svými prvními golfovými krůčky. Z dob, kdy to byla ještě devítka s klubovnou v dřevěném domečku – je tu mimochodem dodnes a je nepřehlédnutelná. Už v té době si klub získal mnoho hráčů svou neformální atmosférou, zajímavými jamkami s netradičním rozdělením 3 + 3 + 3, jakýmsi podprahovým spojením s dětstvím, víkendovými výlety za Prahu a příjemně stráveným dnem.

Od té doby se zase tolik nezměnilo. Vlastně je to jen o devět jamek a novou klubovnu víc a mých kolikrát zbytečných padesát ran na kolo míň. Nezměnila se ale moje nervozita z prvního odpalu na širokou fairway nebo marná snaha na první jamce zapsat par. S novou klubovnou se nezměnila ani přátelská atmosféra a novou devítkou zajímavost hřiště. Naopak druhá devítka dala hřišti i druhý rozměr. První Rabyňská hora se třemi třípary, třemi čtyřpary a třemi pětipary je příjemná, druhá s názvem Tři kříže, nedaleký střed Království českého, je devítka, kde musíte zmobilizovat síly a koncentraci. O zabijácké první a poslední jamce této devítky nemluvě. Ale i to se časem změnilo.

Dovolím si tvrdit, že Slapy znám jako své dobře prošlápnuté boty. Dnes už bych je možná dokázal zahrát i poslepu a jsou jedním z těch hřišť, které žádný rok nevynechám. Musím si sem alespoň dvakrát nebo třikrát za sezonu zajet zahrát. Jen tak, pro radost, nebo když si potřebuji zvednout golfové sebevědomí. Ani nemusím přemýšlet, kterou hůl kde na hřišti z bagu vytáhnout nebo kam jakou ránu zahrát či kde míček hledat – nebo nehledat. Přesto mě posledních pár let Slapy pokaždé na jaře něčím překvapí. Povětšinou mile.

Když už máte možnost hřiště z dálky pozorovat, třeba dvanáct let, vidíte, jak se časem mění. Jak zraje a hráčům se snaží jít naproti. U první devítky toho moc potřeba nebylo. Stačilo dodělat pár cestiček, zvětšit jezírko a časem vyměnit písek v bunkerech. Právě čas ukázal, jak byl původní návrh architekta Jiřího Veldena dokonalý. Hřišti stačilo dopřát čas, nechat ho dozrát a s okolím srůst. Nakonec padl i pro mnohé tak málo pochopitelný – a proti pravidlům – zákaz hry driverem na deváté jamce. Snad jediné, co by snad ještě stálo za úvahu, je navrácení odpališť deváté jamky na jejich původně plánované místo. A naučit hráče nehrát slice.

U druhé devítky to bylo od začátku horší. Ještě před otevřením ji poničila průtrž mračen a svým způsobem tato devítka vyvolávala kontroverze. Ani architekt nedostal moc prostoru, aby se mohl pořádně rozmáchnout. Kolik se o ní napsalo článků, kolik padlo návrhů, jak co změnit nebo předělat! Až čas ukázal, že hráči si na Slapech nepřejí výzvu, ale příjemně strávený den. Přesunula se místy až nebezpečná bílá odpaliště, pak přišla na řadu žlutá, modrá, a nakonec i červená. Pár metrů na délce jamek sice ubylo, ale ubylo i stresu na první a poslední jamce. Tyto dvě jamky se už od začátky staly ikonickými, chybělo jim ale pár drobností, hratelnost a hravost a golfisté byli na odpališti zbytečně nervózní. Pár let byly změny tabu, ale pak se zmenšila biozóna a zvětšil prostor pro chybu.

Přiznám se, že i můj strach z desítky a osmnáctky se v posledních dvou letech změnil na radost, a právě na tyto dvě jamky se na hřišti těším nejvíc. Už jen pro ten pohled z obou odpališť a blažený pocit, když vidím míček za koridorem poskakovat po fairwayi. A ještě jedna jamka je dnes úplně jiná, a to sedmnáctá. Pamatujete si ještě ten krátký pětipar, který se proplétal mezi remízky a jamku jste viděli až na poslední chvíli? Dnes je z ní šance nějakou tu ránu na poslední chvíli upsat a pošetřit síly před závěrečným výstupem na poslední green. Mimochodem všimli jste si, jak za těch pár let povyrostly břízy a borovice a jak se od sebe jamky hezky oddělily?

Na Slapy jezdím rád – většinou se tu sejde příjemná parta hráčů, kteří si na hřiště jedou odpočinout od městského ruchu, jako chataři, kterých je okolo hřiště spousta. Cesta na Slapy zkrátka není jen tak ledajaká cesta na golf. Je to výlet, na němž může být golf jen příjemným bonusem. Už jen to posezení na terase při východu nebo západu slunce u kávy se štrúdlem a pocitem, že jste u někoho na chatě, za ten čas stojí.

– S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM