FRANCOUZSKÁ SPOJKA

JULIEN BRUN VYRŮSTAL NA AZUROVÉM POBŘEŽÍ V ANTIBES, PŘESTO SI PRO ŽIVOT VYBRAL RADĚJI PRAHU. ALESPOŇ PODLE JEHO VLASTNÍCH SLOV TO BYL TEN NEJLEPŠÍ NÁPAD, JAK SE VRÁTIT DO HRY

NAPSAL ROBIN DRAHOŇOVSKÝ
FOTOGRAFOVAL MARTIN KABÁT

 

CHCETE-LI NĚKOHO POZNAT, vezměte ho do jeho přirozeného prostředí. I podle toho, jak se k němu okolí chová, poznáte, zda jen tak plácá, nebo to, co říká, myslí upřímně. JULIEN BRUN si jako místo pro život vybral Prahu a jako svou základnu pro cestu do světové špičky – v Evropě už mezi těmi nejlepšími je – Albatross. „Když se jen podívám z okna nebo se jdeme projít, pořád mám pocit, že jsem na golfovém hřišti. Tak zelené město na světě jen tak nenajdete,“ vysvětlil nám po cestě na driving range jeden z důvodů, proč se před třemi lety do Prahy s přítelkyní přestěhovali. „Hej! Amatéři jsou támhle, tohle je místo pro profíky!“ přivítal nás po příchodu na cvičné travnaté plochy David Carter a ukazoval přitom pod stříšku k rohožkám. Na první pohled ale bylo poznat, že šlo jen o takové kamarádské pošťouchnutí, myšlené jako roztomilý sarkasmus. Ona se vlastně celá atmosféra na Albatrosu s příchodem tohoto usměvavého Francouze hodně změnila. Do party vtipálků dnes patří kromě Juliena a Davida také Haydn Porteous, Michal Pospíšil, Jakub Bareš, Karolína Vlčková nebo od letošního roku Filip Mrůzek, Marek Nový a spousta mladých talentů, kteří se mají od koho učit. Přátelská atmosféra se s jeho příchodem přenesla do celého resortu. Jako by všechny svým optimismem, přirozeností a věčně dobrou náladou nakazil, včetně členů, vedení i majitele hřiště. Tahle mladá francouzská spojka zkrátka přinesla Albatrossu mnohem víc než jen čestné místo pro logo na svém bagu.

JULIEN BRUN SE NARODIL na apríla 1992 a vyrůstal v Antibes, kdesi na půli cesty mezi Cannes a Nice. V přímořském městečku na Azurovém pobřeží, které má 72 000 obyvatel a je o něco větší než naše Pardubice. Ke golfu ho vlastně mimoděk přivedl otec, mimochodem velký sportovec a bývalý člen francouzské plavecké reprezentace (bude o něm řeč ještě později), který ho s sebou bral na hřiště od dětských let. „Jezdil jsem s ním po hřišti na vozíku od nějakých dvou nebo tří let. I moje první hole byly ty dětské, plastové, ale s opravdovým golfem jsem začal, až když mi bylo asi šest. Do třinácti jsem hrál i tenis a basketbal a vlastně se sportem spíš bavil. Pak vyhrál golf a někdy v té době jsem ho začal brát vážně,“ říká dnes o svých začátcích Brun.

O tom, že začal brát golf opravdu vážně, svědčí jak jeho individuální úspěchy, tak výsledky ve francouzské a evropské amatérské reprezentaci, kde si ho také poprvé všimli trenéři amerických univerzit. Aby ne – v roce 2011 byl 63. hráčem světového amatérského žebříčku, nejlepším francouzským amatérem a vítězem Poháru evropských národů ze Sotogrande. Vlastně si tak ani školu, která by mu nabídla stipendium, hledat nemusel. Vybrala si ho sama. „Měl jsem vlastně svým způsobem štěstí. V roce 2011 jsme jako francouzský tým vyhráli mistrovství Evropy družstev. Do Turecka se tehdy přijel podívat jediný americký trenér, legendární Bill Montigel z Texas Christian University ve Fort Worthu. Hned po našem finálovém vítězství nad Švýcarskem jsme se krátce sešli, vše mi vysvětlil a už na místě jsem se pro TCU rozhodl. A byla to správná volba.“

Do historie TCU se poté Brun zapsal nesmazatelným písmem a odvděčil se za důvěru trenéra Montigela. Za tři roky svého působení v univerzitním týmu posbíral rekordních devět akademických titulů, z toho tři hned ve své první sezoně jako tzv. freshman, tedy prvák. O školních prázdninách v roce 2012 reprezentoval Francii v Eisenhower Trophy, pomohl Evropě v Royal County Down v Severním Irsku získat Palmer Cup, jako šestý amatér v historii zvítězil na Challenge Tour v Toulouse a dostal svou první pozvánku na turnaj European Tour Alstom Open de France. „To byl obrovský zážitek. Byl jsem nervózní, ale ani ne tak ze své hry nebo velkých jmen jako z hřiště a jeho obtížnosti. Le Golf National v Paříži dokáže potrápit každého a každý se ho obává. Byla to skvělá zkušenost, už jen si zahrát před domácím publikem a vedle těch nejlepších profesionálů. Mít možnost si svou hru s nimi porovnat a vidět, kde jsem v té době byl, na čem pracovat a v jakých aspektech svou hru zlepšit. Už o dva roky později se mi podařilo projít cutem a zahrát si všechna čtyři kola.“

V roce 2012 také přišla první nabídka přejít mezi profesionály, ale odmítl ji a raději se rozhodl studia dokončit. Svou pouť v univerzitním golfu zakončil jako neotřesitelná týmová jednička a třetí nejlepší amatér na světě. Navíc v opravdu hvězdné konkurenci: V top 30 roku 2013 ve WAGR byste v té době našli jména jako Hideki Matsuyama, Justin Thomas, Daniel Berger, Matt Fitzpatrick, Thomas Pieters, Cameron Smith nebo Scottie Scheffler. „Vítězstvím na Challenge Tour jsem získal roční výjimku a mohl začít hrát profesionálně, ale škola pro mě byla tehdy přednější. Dnes si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Ještě před pár lety, v Kanadě nebo na Pro Golf Tour, bych si možná tak jistý nebyl, ale s odstupem času vidím, že jsem ten čas potřeboval. Přišla doba, kdy jsem potřeboval najít sám sebe, ve hře i v osobním životě. Je mi třicet, nejsem nejmladší, ale pro hru na té nejvyšší evropské úrovni se cítím nejlépe připravený až dnes.“

MEZI PROFESIONÁLY Brun přestoupil ještě v Severní Americe, kde se po dokončení školy s přítelkyní Simonou rozhodli zůstat a zkusit své štěstí v Kanadě. Jenže karta se obrátila. „Jako úspěšný amatér jsem měl velká očekávání a najednou se mi přestalo dařit. Nehrál jsem podle svých představ a začal se trápit. Konkurence mezi profesionály je po celém světě obrovská. Je jedno, zda hrajete v Kanadě, na Pro Golf Tour nebo Challenge Tour – na všech úrovních jsou velice dobří hráči a nikdo vám nedá šanci jen tak vyhrát. V té době jsem se k tomu navíc ani neblížil.“

I když na své hře tři roky tvrdě pracoval, výsledky nepřicházely. Tím začal trpět i jeho soukromý život, který jde vždy ruku v ruce s tím profesním. Oba přestali být v Kanadě šťastní, a dokonce si dali ve vztahu na čas pauzu. „Všechno své hře obětujete a najednou zjistíte, že je vám 25, 26, 27 a nemáte prostředky ani na to, abyste si koupili byt, nemáte peníze na dovolenou nebo věci, které byste si chtěli dopřát. To bylo hodně těžké období. Po šesti letech v Americe se zkrátka muselo něco změnit.“

Tím zlomem byl rok 2017 a rozhodnutí vrátit se zpět do Evropy. Nejdříve do Francie, ale ani tam se mu správné zázemí najít nepodařilo. S nápadem odstěhovat se do Prahy vlastně přišla Simona. Je mimochodem Slovenka, dnes už snoubenka a poznali se na škole v Texasu, kde za stejnou univerzitu hrála tenis. „Vlastně to bylo tak, že jsem se vracel za Simonou, která už si v té době v Evropě hledala práci. Nejdřív jsem jel domů. Pokusit se najít sám sebe, potkat se se svým prvním trenérem, hrát na svém hřišti a najít motivaci a cestu, po které vůbec pokračovat dál. Jenže to nakonec trvalo asi dva roky a nikam to nevedlo. Ani Simona nebyla ve Francii šťastná.“

Nakonec se společně rozhodli odjet do Prahy, do města, které vždy chtěli navštívit. A vše do sebe začalo zapadat.

V ŽIVOTĚ UŽ TO TAK CHODÍ, že aby se něco posunulo dál, musí se něco jiného změnit. V případě Juliena Bruna to byla jak změna prostředí, tak změna trenéra. Vše se najednou dalo do pohybu tím správným směrem. „Nebyl to jen jeden člověk, který mi pomohl, bylo jich víc, ale největší dík patří mé snoubence, která za mnou po celou dobu stála. Když se mi dařilo na univerzitě, i když se mi nedařilo v Kanadě nebo ve Francii. Ví, že to je ve sportu občas nahoru dolů, a stejně jako já má ráda výzvy. Proto jsme to možná spolu vše zvládli. Jediná si se mnou prošla vším, tím dobrým i špatným, a její nápad byl, abychom se zkusili přestěhovat do Prahy, kde dostala zajímavou pracovní nabídku.“

Praha oba okouzlila, ale jejich začátky nebyly nijak jednoduché. Nové, neznámé město, žádné vybudované kontakty a zcela nové golfové prostředí. Navíc se pro stěhování rozhodli v době, kdy se do Evropy pomalu blížil covid – na jaře 2020. „Vůbec jsem nevěděl, kde najít to správné místo pro trénink nebo na koho se obrátit. V tom mi nejvíc pomohli Basile Dalberto a David Carter, které jsem už delší dobu znal. Oba mi doporučili, abych se obrátil na Albatross. Poslal jsem jim tedy dopis, abych se alespoň trochu představil, a požádal o schůzku. První, koho jsem pak potkal, byl ředitel resortu Stanislav Lisner. Shodou okolností si v ten samý den přijel na hřiště zahrát i majitel pan Šimáně, a tak jsem měl šanci osobně potkat i jeho. Byli velice vstřícní, pochopili, v jaké situaci jsem se ocitl a co profesionál pro přípravu potřebuje, a vlastně ihned mi nabídli možnost spolupráce. Myslím, že v tomhle jsem měl obrovský kus štěstí. Jejich podpora byla jedním z faktorů, díky nimž jsem svou hru zase dokázal najít, získal zpět sebedůvěru a probojoval se až na DP World Tour. Dokázali mi připravit takové zázemí, že jsem se zde začal cítit jako doma. Ani ve Francii jsem takové podmínky pro trénink neměl.“

BASILE DALBERTO žije v Praze již 12 let. Český golf zná jako málokdo, a jak sám říká, Juliena si všiml už kdysi dávno, ještě jako amatéra, na Open de France v Paříži. Navíc je to také Francouz, a tak se není co divit, že mu nabídl nejen pomoc, ale i pozvání na večeři. Oba milují dobré jídlo. „Už když jsem ho poprvé pozoroval na hřišti, viděl jsem v něm obrovský potenciál. Co mě nejvíc zaujalo, bylo, jak dokáže sám sobě věřit. Jeho mentální síla je obrovská. I když si jako začínající profesionál neprošel zrovna jednoduchým obdobím, nikdy o sobě nezačal pochybovat. Vždy svému cíli věřil. Je navíc absolutní profesionál ve všem, co dělá, nebo v tom, jak sám sebe prezentuje. Není jen skvělým hráčem, je i skvělým člověkem, který ctí hodnoty,“ popisuje ho Dalberto.

Je to vlastně rok, co vznikl na Instagramu profil Team Prague. Ten vlastně propojuje vše, co se v Praze okolo Juliena Bruna podařilo vybudovat, ale vznikl také v době, kdy spolu tihle dva začali spolupracovat. Kdy se Dalberto postavil k jeho bagu. „Julien je úžasný v jedné věci – je otevřený názorům členů týmu. Pro každého si najde čas a každého si rád vyslechne, ať už je to cokoli, co mu může pomoct růst. V tomhle je absolutní profesionál. Navíc když to je potřeba, dokáže potlačit své ego. Víte, golf je neuvěřitelně stresující sport, i my jako tým musíme vážit, co říct. Na něm pak je, aby si z toho vybral jen to, co mu dává největší smysl, a zapomenul vše, co nepovažuje za nezbytné.“

Každý odborník vám potvrdí, že v profesionálním sportu přichází vše ve vlnách. Jednou jste nahoře, jednou dole. V golfu ale obzvlášť platí, že dostat se zpět na vrchol je nesmírně těžké. Jaké to je, být dole Julien Brun v Kanadě poznal, a že se dokázal vrátit do hry, dokazuje, jak silnou má psychiku. Už v roce 2020, krátce poté, co se přestěhoval do Prahy, dokázal dvakrát zvítězit na Pro Golf Tour a posunout se o ligu výš. O rok později mu nejdříve uniklo vítězství na Challenge Tour na Kunětické Hoře, kde prohrál až v play-off, ale pak už si dva tituly sebrat nenechal. Dokonce si již v první polovině sezony dokázat zajistit kartu na DP World Tour. Otázkou tedy je ne zda, ale kdy se mu podaří zvítězit i v první evropské lize. Dalberto říká: „Pro to, aby dokázal zvítězit, už dnes vše má, stačí, aby jen dělal to, co dělal doposud, a je to jen otázka času. Hrát Challenge Tour a DP World Tour je obrovský rozdíl, věřte mi. Jsem na tour již 17 let a každý rok u minimálně poloviny nových hráčů vidím stejnou chybu: Příliš pozorují hru těch nejlepších a snaží se je napodobit, místo toho, aby se věnovali své hře. Julien takový není, věří sám sobě, věří své hře a věří, že jednou nejlepším hráče bude on.“

Život ale není, ani ten profesionální, jen o vážných věcech. Občas je potřeba se umět odreagovat. Jaký vlastně tedy Brun v soukromí je, má rád legraci? „Není to žádný velký extrovert, ale vtipný, až sarkastický být dokáže, což je důležité i pro mě,“ hodnotí Dalberto. „Mám tenhle styl humoru rád. Abych vám uvedl příklad. Když mi jednou nešly chipy a řekl jsem mu, že si je musím jít natrénovat, hned za mnou poslal reportéra z magazínu, aby se mnou udělal lekci chipování. Jen proto, že věděl, jak moc mi zrovna chipy nejdou. Nikdy to ale není nic osobního a nikdy nevtipkujeme o vážných věcech. Někdy je to jen takové pošťuchování, někdy sarkasmus. To je to, co každý potřebuje pro odreagování. Nebrat vše příliš vážně.“

POTVRZENÍM, ŽE VŠE jde podle plánu, bylo třetí vítězství na Challenge Tour ve španělské Gironě. V té době už měl také jistotu, že skončí ve finančním žebříčku do 20. místa a získá kartu na DP World Tour v následující sezoně. Otázkou pouze bylo, jaké kategorie. U bagu už také měl od léta profesionálního caddieho, a přesto si pro tento turnaj pozval k bagu tátu a jako podporu na finálové kolo zavolal celou rodinu. Brun vypráví: „Girona je asi čtyři hodiny autem z Antibes, tak všichni přijeli, aby mě podpořili a mohl jsem s nimi vítězství oslavit. Bylo to úžasné. To, že vyhrajete, se nestává každý den, a oni u toho mohli být. Navíc strávit zase nějaký čas s tátou, který mě ke golfu přivedl, bylo skvělé. Ale nebylo to jen o tom, že by mi nosil bag, na hřišti mi opravdu pomohl. Ten turnaj jsme vyhráli společně. Dřív mi s bagem v Kanadě, na Pro Golf Tour a později na Challenge Tour pomáhala Simona, ale nikdy se nám vyhrát nepodařilo. Teď přijel táta a my jsme spolu vyhráli! To se nezapomíná. V té době jsem si už také byl jistý, že vše se zase obrací k lepšímu. Nastal čas se soustředit a začít se připravovat na další rok.“

O tom, že caddie není jen nosič holí, se napsalo mnohé. Dnes to je respektovaná profese a angažovat nějakého na okruh nejvyšší evropské ligy, jakým DP World Tour je, má své důvody. Nejsou to jen zkušenosti, ale i znalost prostředí. „Je to v podstatě jednoduché – jako nováček potřebujete někoho, kdo celou tour dobře zná,“ vysvětluje Brun. „Nejen prostředí, ale i hráče, hřiště a to, jak celá tour funguje. Sám jsem trochu plachý, a tak je dobré mít po boku někoho, jako je Basile. Navíc na tour ho všichni nejen znají, ale i respektují. Může se to zdát jako hloupost, ale jako rookie potřebujete vědět, kde je klubovna, driving, šatna, kam se jít najíst apod. Neztrácíte pak čas jejich hledáním a mezi ostatní umíte zapadnout. Získáte co nejrychleji pocit, že na tour patříte. Kdybyste si jako caddieho vzali stejného nováčka nebo kamaráda, nevíte dohromady nic a vše je daleko složitější.“

Na svůj vůbec první turnaj evropské série jel ještě na pozvánku jako amatér, navíc doma v Paříži a bez velkých očekávání. Spíš jel jako teenager sbírat zkušenosti. První turnaj Rolex Series mezi světovými hvězdami, o deset let zkušeností později a jako profesionál, je přece jenom jiná liga. Potvrzuje to sám golfista: „To tedy je, jako amatér je to ještě legrace, vlastně si jedete turnaj užít. Najednou jste na turnaji, na který jste si uhráli kartu, nikdo vám ji nedal a je za ní hodně let tvrdé práce. Je to úplně jiné rozpoložení, se kterým do turnaje jdete. V Paříži mi ještě nosil bag kamarád Paul Barjon, se kterým jsme pak společně hráli na univerzitě. Teď jsem měl u bagu zkušeného caddieho a nevedli jsme si vůbec zle. Nakonec z toho bylo dělené 25. místo, ale také se ukázalo, že je stále na čem pracovat. Přeci jenom když stojíte na drivingu vedle Collina Morikawy nebo jdete kolo s Ianem Poulterem, je to jiné a musíte se to naučit. Třeba jen to, že v soutěžním kole se každý soustřeďuje jen sám na sebe, na svou hru, na svůj byznys. O vás se nikdo nestará, nezajímáte ho. Vaší jedinou oporou je caddie. Na to si prostě musíte zvyknout a pracovat na své hře. Na pocitu a přesvědčení, že mezi tyhle velké kluky patříte.“

ŽIVOT PROFESIONÁLA ale není jen golf. Člověk musí umět i relaxovat, odpočívat u oblíbené zábavy nebo prostě se jen umět dobře vyspat, což má prý Julien nejraději. A také jako správný Francouz miluje dobré jídlo. I když neumí bruslit, a bruslení se dokonce bojí, miluje lední hokej. „Miluji sport ve všech jeho podobách, hodně ho v televizi sleduji, zvláště pak lední hokej, tenis nebo Formuli 1,“ přitakává Francouz. „Není to ale jen pasivní odpočinek – rád sportuji a mezi mé nejoblíbenější sporty patří paddle tenis, taková kombinace tenisu a squashe pro čtyři hráče. Škoda, že v Praze ještě není tak rozšířený. A jídlo a spánek? Je až neuvěřitelné, kolik dobrých restaurací se dá v Praze najít. Zrovna nedávno jsme byli v Kro v Karlíně, a bylo to skvělé. Jen netuším, kdo vám řekl, že rád a hodně spím. (smích) Spánek je důležitý, aby tělo mohlo správně regenerovat, ale že bych spal nějak hodně? To ne.“

Kdyby si měl ze svých oblíbených sportovců vybrat, s kým by si šel zahrát, byl by to asi Rafael Nadal nebo někdo z jezdců Formule 1. „Slyšel jsem, že jsou to velmi dobří golfisté. Rafa má dokonce velmi nízký single handicap, a přitom je jedním z nejlepších tenistů na světě, piloti F1 patří mezi dvacet nejrychlejších. Zajímalo by mě třeba, jak drajvují a vůbec jak ke hře přistupují. My se soustřeďujeme na každou ránu, oni na každou zatáčku. Nastupují k závodům každý druhý víkend, za jakéhokoli počasí, jsou pod tlakem skoro dvě hodiny a za závod ztratí na váze pět kilo. Už jen to pozorovat je neskutečné. Je to podobné golfu, jen nám nejde v každé zatáčce o život. Oni se také musí soustředit po celý víkend, v tom vidím částečnou podobnost. Také se snaží o dokonalost. Ano, to by mohlo být velmi zajímavé, jednou si spolu mít možnost zahrát a o svých sportovních zkušenostech popovídat.“

JEHO NOVÝM DOMOVEM se stal Albatross, dnes je pro něj takovou větší rodinou a poprvé si na něm, vlastně svým způsobem na „domácí“ půdě, v srpnu zahraje velký turnaj. „Vlastně ano, zahraju si na svém hřišti,“ uvědomuje si Brun, „a v plánu má přijet i celá moje rodina. Bude to vlastně poprvé, co všichni přiletí do Prahy po covidu. Když mluvíme o domácí půdě, bude to jiné než ve Francii. Tam každý Francouz fandí každému francouzskému hráči. Tady to asi bude komornější. Netuším, kolik českých fanoušků mě zná a ví, že jsem vlastně jeden z domácích hráčů. (smích) Na druhou stranu každého, kdo mě přijde podpořit, znám osobně, včetně vedení a členů klubu.“

Na hřišti už pár kol odehrál a podílel se i na změně odpališť 17. jamky pro Czech Masters. „To je hodně dobrý nápad, ale není můj. S tím vlastně přišel Stanislav Lisner. Už jsem měl možnost si tuto variantu vyzkoušet a líbila se mi. Jamka je přehlednější, voda vpravo není tolik ve hře a potok je dál. Je to dobrá změna i pro diváky. Najednou z jednoho místa uvidí odpaly na dvou jamkách, což je vždy skvělé.“

Jak má hřiště nachozené a jak mu změny, na kterých se svým způsobem podílel, vyhovují, se ukáže už v srpnu. Říká: „Na Albatrossu už jsem pár kol odehrál, to je pravda, a nejvíc asi s panem doktorem Šimáněm. Hodně jsme o hřišti a možnostech dalších úprav diskutovali. Často ale chodíme hrát i s Davidem, Haydnem, Basilem, Michalem Pospíšilem, Jakubem Barešem nebo jen členy klubu. Jsem až kolikrát překvapený, kolik dobrých hráčů tady máte. Vždy se zde někdo, kdo si chce zahrát, najde. A věřte mi, je to těžká konkurence. Ať už hrajeme o cokoli. Nikdo nechce prohrát!“

V době, kdy jsme se s Julienem setkali, bylo pár týdnů před The Open a jeho odletem do Ameriky na dva společné turnaje PGA a DP World Tour. Na nich se po letech setkal i se svým kamarádem Paulem Barjonem. Ano, s tím, který mu v roce 2012 dělal na Open de France kedíka. V Kentucky si zahrál všechna čtyři kola a skončil v top 30. Julien Brun je zpět na cestě na vrchol, opět našel sebevědomí a jednou z příčin je to, že si jako základnu zvolil Prahu. Co se však nemění, je jeho sen: Jednou by chtěl nad hlavou držet džbán na klaret, tedy vyhrát The Open, na které se ještě letos nedostal. Kdo ví, možná už příští rok budete moci v Hoylake na Royal Liverpool držet palce někomu, koho osobně znáte a kdo se na major připravoval v Česku.

ALBATROSS SE za poslední dva roky proměnil. Změnila se atmosféra a přístup k hráčům – a přitom stačilo tak málo: vzít v potaz jeden dopis nadějného profesionála, který se nebál požádat o pomoc. „Nejdřív přišel hodně, ale opravdu hodně dlouhý e-mail, kde se představil, uvedl, čeho dosáhl, čeho by dosáhnout chtěl, a zeptal se, za jakých podmínek by u nás mohl trénovat. Chvíli trvalo, než jsme se tím vůbec probrali. Vlastně jsme o něm předtím vůbec nic nevěděli, ale byl tady zrovna Michal Pospíšil, který ho doporučil. O všem musel rozhodnout majitel, ale nakonec jsme se do Juliena všichni zamilovali,“ říká k začátku spolupráce Stanislav Lisner. „Možná tomu hodně pomohl i covid, kdy se na Albatrossu sešla neuvěřitelná parta. Michal Pospíšil, Jakub Bareš, Karolína Vlčková, naši mladí amatéři a do toho se ještě objevil Julien. On je pro mě svým chováním prototypem skutečného profesionála, který si dokáže vážit všeho, co od nás dostává. S jeho příchodem to u nás začalo žít. Dnes Juliena nebereme jen jako člena, ale jako součást Albatrossu. Jsme pyšní na to, jak se mu na DP World Tour daří. Vše je o komunikaci a Julien je v tomhle neuvěřitelný. Nikdy nás nezapomene zmínit nebo nám odpovědět na zprávy. Věřím mu, když říká, že u nás dostal možná lepší podmínky než doma ve Francii. Navíc boří i starou pověru, že u nás se nedá na světový golf připravit.“

Až se tedy půjdete v srpnu na Czech Masters na Albatross podívat, budete mít mezi domácími hráči o jednoho, možná dva favority víc. I když je Julien Francouz a Haydn Jihoafričan, Praha a Albatross jsou teď jejich domovem, na který nedají dopustit a za nic na světě by ho nevyměnili.