Nick Faldo a jeho proměna

LETOS BĚHEM MASTERS jsem ve čtvrtek zažil něco, co mě vrátilo do dávné minulosti a připomnělo mi hřiště The Country Club na bostonském předměstí Brookline, na němž se letos znovu hrálo US Open. Stavil jsem se v Butler Cabin, abych si poslechl zkoušku týmu ESPN na natáčení souhrnu úvodních hodin prvního kola. A tam kousek od sebe seděli Curtis Strange a Nick Faldo, dva velcí šampioni, kteří dnes využívají své dokonalé znalosti hry jako skvělí komentátoři při Masters a dalších velkých golfových akcích.

Můj spolukomentátor projevuje emoce mnohem víc než kdysi na hřišti

Jim Nantz

Když jsem je tam tak viděl pohromadě, zjevil se mi před očima jejich památný duel v play-off US Open 1988, které se konalo v The Country Clubu. Tehdy vyhrál Strange, ale hlavně tam oba předvedli vypjatou soutěživost, která tyto členy Síně slávy charakterizovala: Američan a Brit, v žáru bitvy tak rozdílní, a přece tak stejní. Oba hráli velmi přímočaře, golf v jejich podání měl tradiční pojetí, mluvili málo a usmívali se asi stejně často, jako zahráli hole-in-one. A někdy jim ani eso úsměv na tváři nevykouzlilo. Když jsem na ten jejich tehdejší souboj vzpomínal, vybavilo se mi i Curtisovo slavné hole-in-one na 12. jamce Masters v tomtéž roce. Co udělal s míčkem, když ho vylovil z jamky? Protože už navzdory esu nebyl ve hře o vítězství, smutně ho mrštil do Rae’s Creek. Pro zajímavost: Až dodnes jde o poslední eso zahrané během turnaje na 12. jamce!

Na US Open 1988 přijel Curtis v dobré formě – měl za sebou vítězství v Houstonu a na Memorialu. Nick zase přijel jako úřadující šampion The Open, což byl zatím jeho jediný vítězný major. Díky tomuto triumfu získal v Anglii rytířský titul, ale v Americe ještě nebyl za takovou hvězdu. Já jsem se s ním málem sešel v jednom golfovém týmu na Houstonské univerzitě, ale on z ní odešel už po jednom semestru. V 80. letech se naše cesty občas protnuly a já se několikrát snažil dostat z něj pár slov, abych měl něco do přenosu CBS. Ale moc času si na takové věci neudělal. Soustředil se jen na svou práci a byl v ní sakra dobrý. Projevoval se tak flegmaticky, až to někdy vypadalo, že chce druhé zastrašit. Pokud byl ve hře o vítězství, kolikrát soupeře přechytračil, unavil je svou trpělivostí, precizním provedením ran a geniálním course managementem. Jeho šest titulů z majorů mluví za vše. Ohromně jsem si vážil Nicka Falda golfisty, ale Nicka Falda člověka jsem vlastně neznal.

CBS najala Nicka jako komentátora a experta v roce 2007, takže jsme spolu v éteru už šestnáctým rokem. Strávil jsem v jeho přítomnosti v součtu čtyři celé měsíce života, a měl jsem tak možnost zblízka pozorovat znatelnou změnu v jeho vystupování. Přitom mi mohlo už dávno napovědět to, jak reagoval na předávání zeleného saka v letech 1989, 1990 a 1996. Při všech třech příležitostech se mu v očích leskly slzy a hlas se mu lámal dojetím. Bylo úžasné sledovat to z první ruky, protože normálně jsme ho znali jako chladně uvažujícího člověka – tuto tvář nastavoval světu jako golfista, když v letech 1987 až 1996 vyhrával se železnou pravidelností majory.

Dnes je Nick o poznání vřelejší, a při vysílání dokonce vůči hráčům na hřišti vyloženě empatický. Pokud se o osudu turnaje rozhoduje až na poslední nedělní jamce, čtu mu jasně ve tváři, jak je nervózní za ty, kdo mezi davy fanoušků bojují o triumf. Když vidím, jakou nervozitu ve vypjatých momentech prožívá jako pouhý komentátor, až si říkám, jakou trému musel cítit jako přímý účastník na hřišti a jak ji dokázal tak skrývat.

Před pěti lety jsme se rozhodli trochu přiblížit skutečného Nicka Falda americkému publiku, a tak jsme k Masters připravili dokument o jeho životě. Cestovali jsme společně do jeho domovského města Welwyn Garden City a navštívili místa, která ho v mládí formovala. Dokonce bez ohlášení zaklepal na dveře svého rodného domu – současní majitelé nás i se zapnutými kamerami pustili dál. Nick zavzpomínal na dětství, které tam strávil jako jediné dítě Joyce a George Faldových. Zavedl nás do svého pokoje v patře, který měl snad 2,5 krát 3 metry. Nebyl to přitom jen jeho dětský pokoj, on se v něm přímo narodil. Později ten den jsme se zastavili v nádherném domě, který nechal postavit pro svou matku. Paní Faldová mě zavedla do své krásné anglické zahrady, kde jsem ji trochu vyzpovídal. Hned mi došlo, po kom je Nick takový puntičkář v golfu i v oblékání. Jednu chvíli jsem se jí zeptal, jak moc je hrdá na to, že vychovala syna, který dostal rytířský titul od anglické královny. „Jsem na Nicholase opravdu pyšná a mám ho moc ráda,“ odpověděla svým libozvučným hlasem.

V tu chvíli jsem rychlým pohledem zachytil po straně muže, kterého dnes známe jako sira Falda. Tak jako před lety v Butler Cabin po vítězných Masters, i teď si utíral slzy. Takového Nicka Falda dnes znám. Během letošního US Open jsem se usmíval, když jsem si vzpomněl na ten strhující duel, který se tu v roce 1988 odehrál, a na dvě výjimečné lidské bytosti, jež byly jeho aktéry.