Měli bychom vzít Tigera a Hogana za slovo?

NEJTREFNĚJŠÍ golfová hláška, jakou znám, pochází paradoxně z westernového filmu. Snímek se jmenuje „Muž, který zastřelil Liberty Valance“ a natočil ho v roce 1962 John Ford. Obsadil do něj hvězdy jako John Wayne a Jimmy Stewart, kteří byli pro kinematografii tím, čím jsou Tiger Woods a Ben Hogan pro golf. Když se na konci filmu řeší, kdo vlastně zastřelil koho, nevrlý starý redaktor to shrne slovy: „Když se legenda stane faktem, platí legenda.“

Dva vzácné kousky golfové historie a jejich pravost

Jerry Tarde

Vzpomněl jsem si na ta slova, když se letos sada želez Titleist 681-T a dvě wedge Vokey se značkou „TIGER“ prodaly v aukci za 5,15 milionu dolarů, čímž se z nich stal druhý nejdražší sportovní artikl v historii po obnošeném dresu baseballisty Babea Rutha, za který v roce 2019 někdo zaplatil 5,6 milionu. Podle legendy se jedná právě o ty hole, s nimiž Tiger získal v letech 2000 a 2001 svůj Tiger Slam. Prý je potom daroval svému kamarádovi, zástupci Titleistu pro tour Steveu Matovi, který dokonce úspěšně prošel testem na detektoru lži, aby to dosvědčil. Víme, že Mata v roce 2010 hole prodal za 57 242 dolarů. Kupcem byl tehdy onen muž, který je letos v dubnu dal do aukce, kde je Američan, jehož totožnost neznáme, vydražil za tu rekordní sumu.

Věc má ale háček: Woods na tiskové konferenci před The Players 2010 prohlásil, že „[Mata] možná má sadu mých želez, ale nejsou to ty, s nimiž jsem vyhrál ony turnaje. Ty mám doma v garáži.“ Před letošní aukcí toto jeho tvrzení zopakoval jeho manažer. Nicméně kupec očividně věřil spíš Matovi než Woodsovi a hole stejně pořídil.

Tiger je vyhlášený šetřílek a ví se o něm, že se mu příčí myšlenka, že někdo jiný vydělává na jeho úspěších, takže jeho slova určitě pravost holí zpochybňují. Ovšem nejlepší argument proti jejich pravosti má jeden společný přítel mě a Woodse, který mi řekl: „Znáš Tigera. Umíš si představit, že by se jen tak vzdal něčeho, co má takovou hodnotu?“

Buď jak buď, existují dvě ještě uctívanější golfové memorabilie a ty jsou vystavené v Muzeu USGA ve Far Hills v New Jersey. První z nich je 6-železo značky Wilson, s níž admirál Alan Shepard Jr. odpaloval v roce 1971 na Měsíci (potvrzeno NASA). Shepard si dal hlavu této hole do skafandru a pak ji přidělal na násadu sběrače kamenů a na povrchu Měsíce odpálil dva míčky. Golf se tak stal prvním sportem provozovaným ve vesmíru. A druhá hůl? Tu obestírá tajemství.

V únoru roku 1949 se stal Ben Hogan obětí těžké automobilové nehody, která mu div že neukončila kariéru. Ale jako zázrakem se zotavil (zobrazuje to snímek Follow the Sun s Glennem Fordem v hlavní roli), nastoupil na US Open 1950 v Merionu a v posledním kole byl o tři rány ve vedení. Před poslední jamkou, což byl těžký čtyřpar hraný na 419 metrů přes rokli, se však náskok rozplynul. Po ráně z týčka zbývalo Hoganovi 192 metrů k jamce. Fred Corcoran, ředitel tour, mu sdělil, že má stejné skóre jako Lloyd Mangrum a George Fazio, takže musí zahrát par, aby se s nimi dostal do rozehrávky. A tady začínají nejasnosti.

Hoganovu ránu dlouhým železem zachytil fotograf Hy Peskin, čímž vznikl patrně nejslavnější golfový snímek všech dob. Vidíte na něm doslova poezii v pohybu – v pozadí hadovitě se stáčející řady diváků a hráč naprosto v zajetí okamžiku. Když Hogan později, v roce 1957, vydal svou dnes již legendární instruktážní knihu Moderní základy golfu, jediná jeho turnajová rána, kterou tam konkrétně popisoval, byla právě tato. Na knize spolupracoval s nejváženějším golfovým novinářem ve Státech, Herbertem Warrenem Windem. Píše v ní: „Vzal jsem dvojku železo a výsledná rána patří podle mě mezi ty nejlepší, jaké jsem v posledním kole zahrál, možná mezi ty nejlepší, jaké jsem předvedl za celý turnaj.“ Ti dva perfekcionisté označili hůl za 2-železo, a ani když se později kniha dočkala nesčetných dotisků, nikdy na tomto tvrzení nic nezměnili.

Problém je, že Hogan později bez vysvětlení změnil názor a prohlašoval v řadě dopisů, interview a diskuzí, že šlo o 1-železo. Tu hůl mu společně s jeho bílými golfovými botami někdo ukradl ještě před tím, než začalo play-off, a celá desetiletí byla ztracená.

Roku 1978 popsal Hogan onu ránu Nicku Seitzovi v rámci interview pro Golf Digest takto: „Vlastně jsem chtěl původně zahrát cut 4-dřevem. Ale jamka byla navrtaná za bunkerem napravo a mně ten den rány čtyřkou dřevem moc nešly. Byl jsem z ní nervózní. Potřeboval jsem aspoň par a bylo mi jasné, že birdie při téhle pin pozici nepadá v úvahu. Tak jsem vzal 1-železo, abych dostal míček na green odskoky. Přímo na jamku jsem útočit nemohl, protože fadem jedničkou bych se k ní nedostal. Nakonec jsem to poslal asi 10 metrů od jamky a zaplať pánbůh to tam dvěma putty dostal.“

Vypadá to jako jasná věc, jenže existuje také záznam z telefonického rozhovoru, který náš redaktor Guy Yocom vedl s Herbem Windem v roce 1995 a kde byste slyšeli mimo jiné: „Všichni, kdo jsme u toho tehdá byli, jsme byli přesvědčení, že to byla 2-železo. Netuším, proč později začal tvrdit, že šlo o jedničku, a víc k tomu říkat nechci, protože Ben byl v některých ohledech dost podivín a tohle je podle mě typická ukázka,“ říká Wind na nahrávce. „Je zřejmé, že tak to bylo. Byla to 2-železo, co jsme tam [v Merionu] viděli, a když to tak i sám Ben napsal ve své knize, pak není co řešit.“

Ono na tom dohromady nezáleželo, jenže pak v roce 1982 jistý obchodník se slavnými holemi jménem Bob Farino získal na míru vyrobenou 1-železo značky MacGregor, o které se domníval, že by mohlo jít o ztracenou hůl Bena Hogana z Merionu. Prodal ji za 200 dolarů sběrateli Jacku Murdockovi, který hrál a trénoval basketbal na Wake Forest University. Nedávno jsem měl možnost mluvit s Lannym Wadkinsem, který hrál za Wake Forest golf a s Murdockem se znal. Lanny pracoval pro Hogan Company a občas si s Hoganem dali hru o peníze v Shady Oaks, takže ho Murdock požádal, aby hůl Hoganovi předal.

Já jsem o této holi psal do Golf Digest poprvé už v září 1983, kdy jsem popisoval, že na holi je ohrané místo „o velikosti čtvrťáku“ přesně na sweet spotu – tedy ne přesně uprostřed líce, ale trošku směrem ke krčku – a že Murdock o ní řekl: „Člověk, který s touhle holí hrál, věděl sakra dobře, co dělá. Málokdo by dokázal ohrát 1-železo takovým způsobem.“ Především na základě toho Hogan (který si ji osobně prohlédl, ale odpal už si s ní nevyzkoušel, protože měl potíže se zády) prohlásil, že je to opravdu 1-železo z Merionu. Napsal Murdockovi dopis, kde se vyjádřil: „Je to jako návrat dávno ztraceného přítele.“

A v dopise USGA byl naprosto rezolutní: „Ano, moje staré železo č. 1, které mi v Merionu ukradli z bagu, je opět v mém držení. Někdo na něm ale vyměnil grip, takže nejdřív seženu grip All Weather, abych ho nasadil místo toho stávajícího, a pak vám hůl pošlu, abyste ji mohli pověsit pod můj portrét v Golf House.“ (Poznámka: Už tam nevisí. Teď je bez popisku umístěná ke konci expozice spolu s památečními předměty po Babe Zaharias. Hogan by z toho asi nadšený nebyl.)

Hogan byl skutečně tak důsledný, že požádal svého osobního úpravce holí Genea Sheeleyho, aby hůl opatřil správným gripem All Weather a přidal na jeho vnitřní stranu dřevěnou vložku, která upravuje držení levačkou tak, aby to bojovalo proti hooku. Ten totiž Hogan nesnášel. Když vidíme tu Hoganovu preciznost, jak si vysvětlit, že v knize tuto hůl klidně označil za dvojku?

Pokud je mi známo, jediným člověkem, který se kdy zeptal na tuto nesrovnalost přímo Hogana, je dlouholetý kronikář Merionu, John Capers. V roce 1995, dva roky před Hoganovou smrtí, se Capers objevil v jeho kanceláři ve Fort Worthu, a i když se předem neohlásil, Hogan ho přijal. Když na něj Capers uhodil s otázkou, kterou holí hrál do greenu na poslední jamce v Merionu, odpověď zněla: „Byla to jednička železo.“ Následovala otázka, proč tedy v knize napsal, že šlo o dvojku. Hogan odtušil: „Asi se někdo v rukopise hrabal ještě potom, co jsem si ho naposled přečetl. To je jediné vysvětlení, které mě napadá.“

Nakonec jsem dospěl k tomu, že se na případ Hoganovy 1-železo a Woodsových želez z Tiger Slamu dívám stejně, jako se svět umění dívá na ztracený a později znovu nalezený obraz Leonarda da Vinciho s názvem Salvator Mundi (Spasitel světa). Možná ho namaloval da Vinci, možná ne, ale někdo za něj v aukční síni Christie’s zaplatil 450 milionů dolarů a vypadá pěkně.

„Samozřejmě dokud na vlastní oči neuvidím někoho, jak s holí odehraje tu ránu a pak ji vyndá z bagu a podá mi ji cestou z poslední jamky, nemůžu mít jistotu, že je to ona,“ přiznává Capers. „Ale věřím, že hůl v Muzeu USGA je ona Hoganova 1-železo, protože věřím tomu, co mi sám Hogan řekl.“

Jinými slovy, když se legenda stane faktem, platí legenda.