CO DĚLÁ HŘIŠTĚ SVĚTOVÝM?

JAK POZNAT NEJLEPŠÍ hřiště, podle čeho se rozhodovat, kolik zaplatit a jak rozeznat (obrazně řečeno) ústřice od fastfoodu? Na tuto otázku vám nikdo nedokáže odpovědět, protože je subjektivní, a odborníci se shodnou pouze na jediném: Přesná kritéria nelze stanovit, ale to, že hřiště je dobré, zkrátka okamžitě poznáte. Pokud tedy nemáte dost kamarádů, kteří by vám řekli, kam si na dovolené zajet zahrát a kam třeba rozhodně ne, pokusíme se vám ještě před cestou na pár důležitých otázek s Alanem Babickým odpovědět.

Proč si chce každý zahrát Augustu National, Old Course v St. Andrews nebo Pebble Beach? Čím jsou tato hřiště výjimečná? Řekněme, že jsou tři základní důvody, proč si golfisté chtějí zahrát ta či ona hřiště. Prvním je to, že dané hřiště má slavnou historii. Nemá to nic společného s designem ani lokalitou. Kolikrát ani nemusíte vědět, kdo hřiště navrhoval a postavil. Je to, jako byste navštívili La Scalu a vstupovali do síně s více než dvousetletými dějinami. A máte z toho husí kůži. Je to TO MÍSTO, často spojené i s význačným turnajem. Každý hráč chce jednou zažít to vzrušení a posvátnou úctu. Tudy prostě kráčela golfová historie, jako například v St. Andrews, kde v podstatě vše vzniklo.

Druhou skupinou jsou osmnáctky, které odborná veřejnost považuje za ty nejlepší. Proto i areály o tato ocenění usilují, váží si jich a chtějí být na nějakém respektovaném žebříčku co nejvýše. To jim pomáhá získat i dobré renomé. Mluvíme o hřištích jako Royal Dornoch, Cape Kidnappers nebo Tara Iti. Třetí skupinu tvoří hřiště, která mají dokonalé prostředí, úžasnou okolní přírodu nebo specifičnost místa. Jen se podívejte, kolik krásných fotek golfových hřišť pochází třeba z Kanady a hřišť, o kterých jste v životě neslyšeli. Jméno designéra nerozhoduje, jde čistě o „umělecký dojem“. Jde třeba o San Lorenzo nebo Adamstal.

A jsou samozřejmě také superelitní místa, která splňují všechna tři kritéria. To je případ Pebble Beach. Sečteno a podtrženo: Rozhoduje trasování (routing), které definuje to nejpodstatnější – strategii a gradaci –, a rovněž celistvost osmnáctky, okolní přírody a věhlas daný historií, turnaji nebo jménem designéra. A Augusta je jen jedna!

Proč se přesto některá tradiční hřiště nechávají v původním designu a jiná se remodelují? Nejčastěji se snaží přizpůsobit modernímu vybavení, zvláště pak míčkům, které létají mnohem dál než dřív. Musíte si uvědomit, že to, co hrál kdysi dávno Jack Nicklaus – jeden z nejdelších hráčů své doby – 1-železem, dnes ti nejlepší zahrají šestkou. Hřiště se musí aktualizovat, aby zůstala i pro ty nejlepší napínavá. Úpravy se provádějí i na „posvátných“ designech jako třeba v Augustě National, ale jen tak jemné, aby tzv. osobnost hřiště zůstala nedotčena. Pro tyto úpravy se vždy vybírají architekti, kteří původnímu designu rozumí a mají pro něj cit. U modernějších hřišť to mohou být důvody prozaičtější, a to například renovace bunkerů, greenů a odpališť či změny pro dosažení lepší hratelnosti a průchodnosti. Případně se areál rozhodl pro nového architekta zvučného jména, které je automaticky marketingovým tahákem. Samostatnou kapitolou je pak dnes tolik moderní udržitelnost, a to zda design dokáže udržet náklady na údržbu v rozumných mezích. Na světových hřištích se symbióza s přírodou a udržitelnost řeší již přes 25 let, jen se o tom dosud tolik nemluvilo.

Kdybychom se ale vrátili do minulosti, jaké prvky přinesly do designu takové veličiny jako Tillinghast, Dye, Ross, Macdonald, MacKenzie a dodnes se jejich principy návrhů respektují? Všichni měli jednu výhodu a současně nevýhodu: Neměli k dispozici těžkou mechanizaci, takže jedno z odborných kritérií – přesuny zeminy – se blížilo nule. Občas někdo převezl hromádku hlíny na kolečku z jednoho místa na druhé a tím to v podstatě končilo. Zbytek museli sami najít v přírodě. Usazení těchto hřišť do přírody proto působí geniálně a vypadá mnohem přirozeněji. Jsou to často slavné designy nebo „routingy“, které daly golfovému designu základní principy. Třeba diagonální green na tříparu, známý z 15. jamky hřiště North Berwick West Links a typologicky označovaný termínem „Redan“. Jejím architektem byl už v roce 1868 John Whitecross a dnes se její pojetí kopíruje na hřištích po celém světě. Obdélníková odpaliště dal světu Alister MacKenzie v Augustě National, palisády z pražců okolo vody zase Pete Dye.

A novodobí architekti jako Hanse, Phillips, Gaunt, Trent Jones Jr., Fazio nebo Doak? Nejvyšší známkou nad vším „řemeslem“ je v dnešní době „uměleckost“ designu. Koneckonců řemeslo zvládne každý vystudovaný designér. Ti nejlepší pracují s uměleckým vyzněním v krajině a samozřejmě se přitom snaží naplnit i záměr investorů. Krajinu pomocí těžké mechanizace mění nebo přizpůsobují. Dnes asi nejlepším je v tomto oboru Tom Doak, žák Petea Dye a obdivovatel Alistera MacKenzieho, o kterém se mluví jako o Mozartovi golfového designu. Jeho hřišť byste v top 100 našli minimálně šest. Mimo jiné právě třeba již zmiňované Cape Kidnappers nebo Tara Iti. Svým způsobem tvary jamek do krajiny maluje tak, aby kopírovaly její přirozené kontury.

Zatímco staří designéři si museli krajinu prochodit a najít místo s písčitým podložím nebo minimem stromů, ti současní mají představu o hřišti a jeho routingu utvořenou od stolu díky technologickým vymoženostem. Ty jim umožňují navrhnout hřiště do přesně daného prostoru podle topografie v mapě za pomoci 3D simulace, které vám automaticky spočítá i přesuny zeminy a všechna stavební KPIs. Současné supermoderní designy se drží při zdi, případně – pokud se neočekává, že hřiště dosáhne mezinárodního věhlasu – ustupují ze strategie hry a uměleckého tvarování ve prospěch udržitelné údržby. Ti staří tak dlouho chodili, až sled jamek našli, ti noví to umí v počítači doslova za „několik hodin“ třeba i na druhé straně planety, přičemž zbytek se dořeší na místě.

A čím se vyznačuje bývalá hráčská generace jako Palmer, Nicklaus, Player, Norman, Langer, Olazábal, Faldo nebo Woods? Ti mají oficiální označení „celebrity designers“. Dávají sice do projektu své hráčské zkušenosti a oko pro dramatický a sexy design, ale za samotným návrhem obvykle stojí velmi zkušený, leč laické veřejnosti méně známý architekt. Pro naše čtenáře nejbližším příkladem je například Guy Hockley, který na počátku pracoval pro Garyho Playera (třeba na Cihelnách). O pár let později řídil design Nicku Faldovi. U slavných hráčských jmen je největším přínosem čistý marketing. Špičkový designér v pozadí je pak jakýmsi garantem kvality. S trochou nadsázky by se dalo říct, že buď majitel bude deset let utrácet „roční částky“ za marketing, nebo zaplatí na začátku některému z těchto slavných jmen „fee za podpis“ v částce se šesti nulami v dolarech a okamžitě své hřiště dostane na světovou golfovou mapu. O zbytek už se postará kvalitní designérská společnost.

Podle čeho si tedy při cestě do zahraničí hřiště vybrat? Říká se, že není snadné kvalitu hřiště definovat, ale že se snadno pozná, jakmile ho uvidíte. Když si vyberete hřiště podle jména designéra, je to určitá známka standardu, a to z hlediska jak údržby, tak hry. Po herní stránce budete vědět, co očekávat. Rukopis designéra nebo kanceláře je po celé zeměkouli „prakticky stejný“. Jen pro příklad, Nicklausovo hřiště bude zvlněné, Langerovo strategicky promyšlené, Trenta Jonese juniora vizuálně atraktivní. Pokud se vám třeba líbí herní prvky, které používal Pete Dye, na mnoha jeho hřištích je najdete. Mám na mysli třeba hodně vody olemované palisádami či hodně písku. A budete mít vzdálený pocit, jako byste hráli na TPC Sawgrass. Stejně tak najdete Nicklausovo hřiště v Číně, na kterém budete mít pocit, jako byste byli na Penati.

Jak si tedy pro sebe optimální hřiště vybrat a kde čerpat informace, aby člověk až na místě nezjistil, že je pro něj nevhodné? Výběr hřiště podle typu hráče je třeba součástí přípravy na kvalifikace větších turnajů, jako jsou Open nebo kvalifikační škola. A nejlépe přímo na jejich webových stránkách. Obvykle volíte podle tří parametrů. Prvním je birdie karta, která vám ukáže délku, šířku a typ jamek a to, zda pro vás bude v soutěži lehčí než pro soupeře a bude vyhovovat vaší hře. Výborné pro hráče jsou také videa s přelety nad jamkami. Zkušené oko si z těchto záběrů udělá poměrně přesnou představu, jak hřiště hrát a kam rány umisťovat. Fotky jsou až na posledním místě.

Pokud ale jedete na dovolenou, měli byste hledat dle jiných parametrů. Asi především podle jména designéra a ceny. Jedete-li na sedmidenní golfový výlet, asi nebudete mít na každé hřiště 350 eur. Zvažte také typ dovolené, protože pokud jedete třeba s rodinou, to si Valderramu asi nevyberete. A dále volte délky jamek. Zda jedete za sportovním golfem, nebo si jedete odpočinout a jen se protáhnout. Můžete případně hledat i něco netradičního, pro oko spektakulárního, hřiště v horách, na útesech nebo drsný links. Pak třeba oželíte i promyšlenost designu nebo sportovní výzvu.

Zahraniční hřiště také často používají jiná značení odpališť, tak podle čeho hrát? Trendem je nepojmenovávat odpaliště podle pohlaví nebo věku. Barvy kamenů jsou v různých zemích odlišné a některé společnosti mají své vlastní. Nejlepší je nastudovat si birdie kartu a vybrat si ta odpaliště, která budou vaší hře nebo momentální náladě nejlépe vyhovovat. Nejmodernější trend je značit týčka podle délky hřiště. Odpaliště vám napoví délku, jakou budete hrát. Najdete-li tak odpaliště s číslem 55, budete vědět, že délka bude přibližně 5500, podobně 58 (5800 metrů) nebo 71 (7100 metrů). Pak už si jen vyberete takové, které vám bude vyhovovat. A nejlepší je zeptat se ještě v místním pro-shopu. Je chytré se také orientovat podle větru. Mám na mysli základní verzi designu pro tzv. převládající vítr, pro který architekt hřiště stavěl. V opačném větru se vám může stát, že budou jamky až nesmyslně těžší nebo naopak lehčí, než jaký byl původní záměr. Podle aktuálního větru si pak lze hřiště zkrátit nebo prodloužit, abyste třeba nehráli čtyřparovou 430 metrů dlouhou jamku do kopce a proti větru.

Je dobré si délku hřiště upravit i v průběhu kola? Samozřejmě. Není žádnou výjimkou, že si při rekreační hře délku upravíte třeba po třech odehraných jamkách. Základním kritériem je obvykle délka drajvů, které by vám měly končit u bunkerů. Hrajete-li daleko před fairwayové bunkery, jste moc vzadu, hrajete-li podezřele daleko přes ně, jste blízko. Podle toho rychle poznáte, zda byste měli jít víc dozadu nebo dopředu, aby délka hřiště lépe seděla vaší hře. Nezapomínejme, že moderní golf je hra proti designérovi, který s vámi soutěží na dálku.

Kolikrát sama cena o kvalitě a službách nic neříká. Co by měla běžně obsahovat? Ekonom ve mně říká, že cena odráží hlavně poptávku. Kdyby Valderrama stála 100 eur, bude na ni fronta až na Sotogrande. (smích) Každopádně cena pochopitelně vyjadřuje prakticky vše výše uvedené: Jakou má hřiště historii, kdo ho designoval, co se tam událo, jaká je kvalita údržby, a právě tu poptávku. Jiná je samozřejmě otázka ceny u privátního hřiště a jiná u čistě fíčkového. Každopádně na to není jednotná metrika a může se lišit podle podmínek. Někde máte v ceně „povinné položky“, které zajišťují „realizovatelnost“, logistiku apod. – a tak můžete v ceně dostat třeba autíčko, aby se hra urychlila, jinde caddieho jako „průvodce a ochranku“, aby vás třeba nekousl had nebo jste nezabloudili. A pak jsou nástroje pobídky.

Můžete mít v ceně vše, včetně míčků na drivingu, thermo lahve na nápoje s výčepy vody všude po hřišti, občerstvení a spousty dalších položek. To bývá pravidlem u vyšších cen, kde klientovi chce areál vysokou cenu dále opodstatnit. Dnes jsou zřetelné trendy, kdy cena za fee zahrnuje i ubytování, aby resort klienta „vytěžil“ i mimo hru samotnou. Jedním z prvních areálů, které s tímto konceptem začaly, bylo Pebble Beach. Novým trendem je pak pro méně slovutná místa princip, jaký používají i nízkonákladové letecké společnosti. Tedy cena fee není vysoká, ale vše ostatní si zaplatíte. Nakonec odcházíte se stvrzenkou významně vyšší, než jste na začátku byli ochotní si vůbec připustit.

Jak tedy rozeznat ústřice od fast foodu a nekoupit si za cenu ústřice burgerm raději naopak objevit za cenu burgeru tu nejlepší ústřici? Něco si o hřišti dopředu nastudujte. Už z fotek nebo recenzí hráčů něco poznáte. Dobře si prohlédněte, jestli nejsou snímky hřiště schválně vyfocené jen jako detaily nebo z takových úhlů, aby hodně schovaly. Správná fotka by měla přiznat vše včetně okolí. Hodně poznáte například podle fotek z okolí greenů. Ukážou totiž, jak je celý greenový komplex navržený a udržovaný. To vše v kombinaci s cenou vám může o resortu prozradit vše. Jednou z věcí může být i tradiční logo a sama historie. Najdete-li hřiště otevřené v roce 1899, architektem byl Alister MacKenzie a na webu vidíte fotku stříbrné lžičky, o kterou se zde hrálo až do roku 1920, tak si řeknete: „Aha, tak to je ono!“

Lze vycházet z žebříčků a hodnocení hřišť? Jak z kterých. Jsou žebříčky, které známe od nás a mají více povahu Českého slavíka. Vyjadřují jen oblíbenost hřišť převážně mezi laiky, zatímco mezi odborníky by tytéž areály možná propadly. Ve světě naopak žebříčky sestavuje odborný panel a mají povahu filmových Oscarů. Dostane-li film zlatou sošku, určitě nebude špatný, ale nemusí si získat oblibu u diváků. Vlastně z ciziny neznám žebříček, který by se sestavoval na základě hodnocení anonymních amatérů, kteří by se vyjadřovali k designu, hratelnosti, estetice, údržbě… Používá se hodnocení konkrétních zkušených hráčů, kteří jsou pro svou práci školení. Pokud najdete recenzi, že pro hráče s handicapem 11 byly třípary příliš dlouhé nebo greeny příliš rychlé, je to fér. Stejně se můžete orientovat podle hodnocení hráče s HCP 30 nebo profesionála. Podle těchto informací se dokážete lépe rozhodovat a jsou obvykle spravedlivé. Není to anonymní anketa, není to pořadí. Je to personifikované a konkrétní.

Podle jakých žebříčků se tedy rozhodovat? Na světě jsou dvě, možná tři instituce (jednou z nich je Golf Digest), které nedělají nic jiného, než že jezdí po hřištích a mají vypěstovaný cit a zpracovanou metodiku, jak co hodnotit. Třeba už na první pohled vědí, že hřiště – i přesto, že nemá 100% údržbu – v sobě něco má a zážitek ze hry stojí za vaši návštěvu. Kolikrát navštívíte hřiště, které má klubovnu v kůlně bez jídla a laický návštěvník by ho odstřelil, a přesto zde najdete tu správnou esenci zážitku a touto esencí vždy byla a vždy bude vlastní hra a emociální efekt jamek. Nicméně aby člověk mohl zformulovat relevantní názor při hodnocení golfového hřiště, řekněme i rekreačním způsobem, potřebuje určitou zcestovalost. Musí vědět, jak vypadá areál a proč ho ocenil odborník, jak skvěle může vypadat hřiště, kde fee stojí 25 dolarů, nebo co by mělo naopak obsahovat hřiště, kde stojí hra 300 dolarů. Čekal bych, že bude vědět, jak vypadá design světového architekta. Pak může porovnávat i hřiště u sebe doma. Jen o kvalitě údržby to nikdy není. – S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

Alan Babický je od roku 1998 golfovým analytikem televizní stanice Eurosport.