KOMENTÁŘ: Pošli golfistu kolem světa

MNOZÍ GOLFISTÉ JEZDÍ hrát do zemí, jako je Španělsko, Turecko, Dominikánská republika, USA, Thajsko… „Teplé“ destinace má smysl využívat především v časech, kdy je v Česku zima a hrát se nedá. Byl jsem takto jednou na týden v Portugalsku a rozhodně to stálo za to.

V létě se zase jezdí například do Rakouska, kde mají některá alpská hřiště určitě svůj půvab. Ještě zajímavější je Skotsko či Irsko, cíl golfových fajnšmekrů. Znám nevelkou skupinu hráčů, kteří poznali už desítky, především linksových, hřišť na severu a byli nadšení. Je to podle nich zcela jiný golf: syrový, tvrdý, trestající, studený, větrný, také poměrně drahý, ale ryzí, autentický, opravdový, nenapodobitelný.

Já nicméně nejsem golfovým nomádem, do ciziny za hrou mě to až tak netáhne. Zcela jiné je to s mým cestováním po Česku. Na kole jsem české luhy a háje objel celé, přes 110 000 kilometrů a prakticky všechny kraje, okresy, regiony. Když jsem začal hrát golf, princip „poznej vše“ jsem uplatnil i na tuto sféru. Pamatuji si, že po třech letech hraní jsem měl v roce 2007 objetých už všech více než šedesát tehdy existujících hřišť. Ohromně mě bavilo poznávat nejrůznější tváře domácího golfu: prestižní areály s osmnácti a více jamkami, ale i malé, domácké devítky. Toto poznání mi pomohlo i v tom, že jsem našel své prostředí a své hráče, naladěné podobně jako já. Nikoli golf exkluzivní, prvotřídní a opulentní, ale střídmý, běžný a lidský.

Cestování, včetně toho za golfem, člověku nepochybně rozšiřuje obzory. Ale ne všichni si z cest přivážejí to samé a ne každý se vrací bohatší o poznání. Cestování samo o sobě také jedince nezmění, člověk sám před sebou neuteče. Mezi turisty je mnoho těch, kdo jedou ven jen proto, že je to móda nebo že to tak dělají všichni. Pouze zaškrtávají na seznamu destinací, aby pak mohli říct: „Letos jsme byli na XY, napřesrok pojedeme do YZ.“ Sjezdí půlku světa, ale protože jejich mysl je nenáročná a nitro plošší, žádného zajímavého vhledu a hlubšího pochopení nejsou schopni. Setkal jsem se s hráči, kteří mi s nadšením vyprávěli o exotických golfových místech, ale když mi měli říct, co tam bylo jedinečné, specifické a proč má smysl tam jet, mluvili jen v obecných frázích. Jedna vtipná sentence na toto téma říká: „Pošli blbce na cestu kolem světa a za rok se ti vrátí opálený blbec. Zavři chytrého člověka do čtyř stěn a on z nich po roce vyjde se zajímavou knihou, kterou napsal.“

Chci tím také říct, že kdo za golfem necestuje, nemusí se za to stydět a nemusí mít pocit, že o hodně přichází. Jsou hráči, kteří preferují hru pouze na domovském hřišti, případně se omezí na pár dalších hřišť v nejbližším okolí. A jsou spokojení, jejich golfovou hodnotu to nijak nesnižuje. V lidském životě navíc přicházejí období, kdy člověk cestovat nechce. Například menší děti nemají potřebu pořád někam jezdit – cítí se naopak dobře, uvolněně a jistě hlavně tam, kde to znají. Stejně tak starší hráči, kteří svět a lidské společenství už poznali dostatečně, rádi hrají svoji každotýdenní partičku doma. A jsou i ti, jejichž fantazie a schopnost imaginace jsou natolik silné, že svět v jeho košatosti vidět nemusí, neboť „si ho dokážou představit“. Stejně jako když přišli studenti za slavným básníkem-symbolistou Otokarem Březinou a s nadšením volali: „Mistře, pojďte s námi ven, bude tam vidět aeroplán!“ Na což jim mistr odvětil: „Děkuji, ale nepotřebuji. Dokážu si ho představit.“

Patrně jedinou zahraniční golfovou destinací, kam bych se rád podíval, je Skotsko. Stejně jako věřící míří do Říma, Mekky či Jeruzaléma, táhne to člověka zaujatého golfem do St. Andrews a na další skotská hřiště. Ale pokud bych se tam nikdy nedostal, smutný nebudu. Rád si vystačím s našimi hřišti. Snad bych mohl ještě přidat některá slovenská, rakouská či německá; jsem vcelku věrný středoevropskému prostoru, který mi vyhovuje golfově i kulturně. Ale všem, kdo se za golfem vydávají kamkoli po celé planetě, jejich zážitky přeji – věřím, že je obohatí. A že se nevrátí jen s informací, že „greeny tam jezdily báječně a v bunkerech byl písek dočista bílý“. To si totiž dokážu představit také, a to rozhodně nejsem symbolistní básník.

ANDREJ HALADA