Zvládli byste se živit taháním 20kilového bagu?

A upřímně řečeno, se dvěma popruhy prostě nevypadáte jako profík. Největší problémy hrozí s koleny a kyčlemi. Člověk zkrátka musí umět snášet bolest.

Je pravda, že nepracujeme každý týden v roce, ale delší pauzy taky zrovna nemíváme. Takže když potřebujete větší operaci, musíte se uvolnit z práce, což je riskantní, ledaže vám váš hráč zaručí, že vám místo podrží. Operací, na kterou chodí kedíci nejčastěji, je artroskopie kolenního kloubu – říkáme tomu „začištění“. Jinak jenom brufen a led.

Když strávíte šest dní týdně na přímém slunci, musíte si hlídat i kůži. Navíc z vás slunce vysává energii, a čím jste unavenější, tím víc děláte chyb. Ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že fyzická náročnost na tom není to nejtěžší. Jde spíš o psychickou stránku věci: Jako caddie se v podstatě upisu- jete k tomu, že vaší profesí bude tuláctví. Každý týden spím v jiné posteli. Prvních 10 let jsem navíc bydlel s tolika dalšími kedíky pohromadě, že jsem byl dokonce rád, když na mě postel vůbec zbyla, natož abych ji měl sám pro sebe. Pokud váš život nemá řád, může se to podepsat na stavu vaší tělesné schránky i na kvalitě spánku. Věčně sedět na letišti nebo v letadle také není pošušňáníčko, nemluvě o osmihodinových cestách autem. A pak je tu jídlo. Na turnajích nám teď zajišťují zdravé stravování, ale dřív to tak nebylo. V podstatě jsem se pořád ládoval jídlem z fast foodu nebo z konzervy. Tehdy mi to nevadilo, byl jsem hodně mladý, ale dneska už vím, jak jsem si tím škodil.

Své udělá i stresování ohledně peněz. Pokud nenosíte hole hráči z první šedesátky světového žebříčku, nic neušetříte. Copak o to – když jste svobodní, tak to nevadí, horší je, když živíte rodinu. A odhaduju, že minimálně od 120. místa žebříčku už stálí caddies vyjdou s penězi jen tak tak. Navíc hráči mimo top 60 častěji zažívají velké propady formy, takže nás i víc mění. Jak mi potvrdí každý, jehož práce visí permanentně na vlásku, je to víc stre- sující než dopis z berňáku. Já osobně jsem se teprve před čtyřicítkou dostal do stavu, kdy už pro mě několik neprojitých cutů v řadě neznamená kata- strofu. Navíc jsme soutěživí: Záleží nám na tom, aby měl náš hráč úspěch, a když se mu nedaří, neseme to stejně špatně, ne-li hůř než on. A přitom výsledky sami nemůžeme moc ovlivnit, což stres zrovna neumenšuje.

Ale ještě k té rodině: Peníze vlastně nejsou to nejhorší. Zkuste si udržet pevný vztah, když jste pořád pryč. Nikdo nechce být jedním z těch, kterým práce zničila vztah, a věřte mi, že takových znám až až. Já jsem šťastně ženatý, ale s manželkou jsme se potkali až později v životě a už jsme si nestihli pořídit děti. Pozdě bycha honiti, ale chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal.

Když jsem kdysi začínal, hned několik dlouholetých caddies mě varovalo, abych to nepřeháněl se „společenským životem“ mimo hřiště. Lidé si myslí, že na hřišti si užijeme spoustu srandy, ale vlastně to tak není – zábava se odehrává mimo něj a často k ní patří vysedávání u piva. Díky takovým večerům mám zásobu historek až do konce života, ale když trávíte čas pohromadě se třemi dalšími chlápky, snadno to může skončit tak, že večer co večer popíjíte. A pokud to nemáte pod kontrolou, špatně to skončí.

Bývalo to tak, že caddies seděli a sledovali své hráče, jak se rozcvičují. Teď se rozcvičujeme taky, a pořádně. Bez kvalitních bot a chladivého gelu nedáme ani ránu. Vím, že ty naše rukávníky vypadají směšně, ale nechceme mít spálená předloktí. Masážní pistole jsou super, ale nic vašemu tělu neudělá tak dobře jako dát si pár bazénů. A hodně pomáhají i naše vzájemná pouta, protože si máme komu postěžovat a víme, že nejsme sami.

Po 30 letech téhle práce už mám na těle i na duši pár šrámů, ale pořád ji miluju. Ta vášeň ve mně stále je a soutěžení mě baví. Občas možná vedle bagu sotva stojím, ale aspoň jsem ještě tady.