Henrik Stenson: Kdo nehraje – nevyhraje

Chladnokrevný seveřan Henrik Stenson se nechal slyšet o tom, proč láme své hole, co má po svých předcích, jak se zbavil nepřesnosti a proč nikdy ve vězení nenavštívil Allena Stanforda. NĚKDY NA HŘIŠTI VYBOUCHNU. To je pravda, je to jako zkrat před tím, než se vám spálí po

Chladnokrevný seveřan Henrik Stenson se nechal slyšet o tom, proč láme své hole, co má po svých předcích, jak se zbavil nepřesnosti a proč nikdy ve vězení nenavštívil Allena Stanforda. NĚKDY NA HŘIŠTI VYBOUCHNU. To je pravda, je to jako zkrat před tím, než se vám spálí pojistky. Musím okamžitě reagovat, jinak bych byl po zbytek kola naprosto k ničemu. Jelikož nemůžu ublížit sám sobě, odnesou to obvykle mé hole. I když jsou to moji největší kamarádi, mám už jich hodně na svědomí. Ani nevím kolik driverů, dřev nebo wedgí jsem už zavraždil. Sedmička železo to odnesla na US Open v roce 2011 a v budoucnu jich bude ještě mnohem víc. Už dopředu se jim omlouvám. JSEM ŠVÉD. Jsem potomek Vikingů, nemohu za to. Vysvětluje to i mé tvrdé chování vůči holím. Moji předkové byli nemilosrdní lidé, občas to odnesly celé vesnice. Četl jsem o nich mnoho knížek a pochopil, odkud pochází moje výbušná povaha. Je stejně primitivní, jako byla tehdejší doba. Pokud někdy došlo na domlouvání pomocí seker a oštěpů, na spoustě z nich byste našli jejich podpis. ROK 2001. To byl rok, kdy jsem vůbec neměl ponětí, kam z týčka míček poletí. To byla hrozná doba a rozptyl mých ran byl až 50 metrů. To je něco, co velmi dobře zná každý amatér. Co mě z toho dostalo, byly turnaje. Nikoliv tlak, ale lidé. Strach, že někoho můj míček zraní. Stojíte na odpališti a vidíte diváky okolo fairwayí a v mysli máte obrázek, jak někoho trefíte do hlavy. To mi mentálně hodně pomohlo. KRÁTKÉ PUTTY A TŘES. Teoreticky nemůžete minout putt ze 30 centimetrů. Zaměříte, zavřete oči, zaputtujete a míček tam spadne. Občas se vám ale do hlavy dostanou divné věci. Správný úhel úderu, tempo a milion dalších nesmyslů jen proto, abyste si sami z té nejjednodušší věci udělali velkou komplikaci. Najednou začnete kompenzovat něco, co si ani žádnou kompenzaci nezaslouží. Nikdy se mi ruce netřásly, ale mám velkou úctu k těm, kteří třasem rukou trpí. VYHRÁL JSEM PLAYERS. Ano, bylo to v roce 2009 a nebudu o tomto vítězství mluvit, jako by to bylo vítězství na majoru. To by byla hodně nestydaté. Jasně, je to moje největší vítězství v golfu. Players má tradici, je to historický turnaj, nehraje se zde Pro-Am a dá vám pětiletou jistotu na PGA Tour. Ale není to major. ALLEN STANFORD. To je samostatná kapitola. Připravil mě o hodně peněz, ale nikdy mě nenapadlo ho třeba jen ve vězení navštívit. Nikdy jsem se s ním nepotkal. Kdybych to udělal, asi bych ve vězení skončil s ním. Naštěstí jsem mu své veškeré úspory nesvěřil, ale velmi to bolelo. Byla to hořká zkušenost, ale život si s námi dokáže pěkně hrát. Vyhrál jsem Tour Championship a hned byl o 11 milionů dolarů bohatší. Jen mě to připomnělo ostatní, kteří mu svěřili své peníze a tolik štěstí jako já neměli. POUČIL JSEM SE. V únoru 2009 jsem byl ze ztráty docela na dně, ale dostal jsem se z toho mnohem rychleji než ostatní. Dokázal jsem posbírat, co se dalo a to byl také jeden z důvodů, proč jsem vyhrál Players. Dnes už dobře vím, že investování s sebou nese rizika. Jako v golfu. Hrát opatrně nebo riskovat a jít přímo na jamku? Útočit na vlajku nebo hrát na střed greenu? Kariéra profesionálního golfisty je jako hazard, alespoň na začátku. Jako se Stanfordem. Vypadalo to jako rozumné riziko, ale ve skutečnosti to byla jasná ztráta. Nikdo to dopředu netušil. Když riskujete, musíte umět přijmout porážku a jít dál.