Privátní LUXUS pro americké boháče
Kontinentální Evropa je v přístupu k provozu golfových hřišť mnohem otevřenější a demokratičtější než například Spojené státy. Najdeme zde jen velmi málo zcela uzavřených hřišť, kam smějí pouze členové klubu, přičemž většinou se nacházejí v těsné blízkosti
Kontinentální Evropa je v přístupu k provozu golfových hřišť mnohem otevřenější a demokratičtější než například Spojené státy. Najdeme zde jen velmi málo zcela uzavřených hřišť, kam smějí pouze členové klubu, přičemž většinou se nacházejí v těsné blízkosti evropských metropolí. Jednou z mála výjimek je toskánské hřiště Castiglion del Bosco, jediné privátní hřiště v celé Itálii.
- PAVEL MANDYS
Hlavním důvodem, proč tomu tak je, bude nejspíše osobnost majitele hřiště i rozlehlého pozemku okolo: je jím Massimo Ferragamo ze slavné rodiny Ferragamo, která se proslavila v oděvním průmyslu. Zakladatel a největší osobnost firmy, Salvatore Ferragamo (1898-1960), pocházel z Kalábrie, zisk a slávu si však získal až po přesídlení do USA. Jeho syn se naopak do staré vlasti pomyslně vrátil, když tu v roce 2003 zakoupil rozsáhlé pozemky s vinicemi, na nichž se pěstuje nejslavnější a nejdražší odrůda červeného vína v Itálii, Brunello di Montalcino.
Tou dobou už v oblasti Montalcina působilo téměř 150 vinařství, Massimo Ferragamo k nim přidal další, které se postupně vypracovalo na pozici místní pětky co do ročně vyprodukovaného objemu. Značka Castiglion del Bosco přitom patří k těm dražším: nejmladší ročník stojí od 35 Euro za láhev, raritní řada Campo del Drago z malé (1,5 hektaru) vysoko položené vinice se prodává za 75 Euro a více.
Kromě vinařství začal v horách Val d’Orcia (krajina byla v roce 2004 vyhlášena památkou UNESCO) pro své americké přátele a zákazníky budovat také velkorysý hotelový areál a golfové hřiště.
Už samotný hotel je esencí představy o toskánském ráji, jaký zejména americkým zákazníkům nabízí desítky fotografických publikací či beletristických knih, které sepsali jejich krajané. Nachází se v nadmořské výšce 500 metrů, na hřebeni kopce s krásnými výhledy do údolí, v nichž se v jarních a podzimních měsících převalují mlhy. A vznikl zrekonstruováním celé vesničky, rozptýlené kolem dochovaného kostela Svatého Michala a bývalého hradu. Místo bylo obýváno od roku 600 před Kristem, roku 725 našeho letopočtu zde vedla poutní cesta Via Francigena z Canterbury do Říma a v roce 1100 byl postaven hrad. Po druhé světové válce však vesnici opustila většina obyvatel a odešla za prací do větších sídel, zůstal zde pouze jeden vinař, od něhož pak Massimo Ferragamo koupil první pozemky.
Centrum bývalého sídla na hřebeni se pak stalo základem hotelu, který nabízí deset luxusně zrekonstruovaných středověkých vil a 23 pokojů a apartmánů ve větších objektech (původně hospodářské budovy). Areálu hotelu dominuje kostel Svatého Michala, nachází se tu bývalý hostinec zrekonstruovaný na luxusní restauraci, kaple či zahrada se zeleninou určenou právě pro místní kuchyni. A samozřejmě areál vinařství (ten je jako jediný postavený zcela nově). K rozlehlým patrovým vilám obvykle patří bazén s vyhlídkou do údolí. Ceny odpovídají dojmu toskánské idyly: nejlevnější pokoj stojí 510 Euro za noc, nejdražší vila 7800 Euro. A zájem je velký, i mimo sezonu je zde (převážně americkou klientelou) obsazeno kolem 80% kapacity; v sezoně bývá vyprodáno.
V americkém stylu navrhl Tom Weiskopf také golfové hřiště: oproti obvyklým poměrům na italských hřištích jsou zde fairwaye výrazně širší a také delší a míry jsou uváděny v yardech. Celkem hřiště z nejdelších odpališť měří 6,5 km, z nejkratších 5,7 km, dámy hrají na pěti kilometrech. Je to i zásluhou pětiparové třináctky, která ze zlatých odpališť měří 620 metrů, z nejkratších 530 (dámy 420). Jedná se mimochodem o jednu z nejkrásnějších jamek na hřišti, s odpalem vysoko nad fairwayí, která je vyhloubena jako kaňon, do něhož sjíždějí míčky po mírně nepovedených ranách.
Obecně je Castiglion del Bosco nezáludné, přehledné hřiště, bez velkých vodních ploch (protínají jej pouze dva potoky) a stromů (ty jen občas lemují dráhu). Největší problémy může působit vzrostlý hluboký rough, díky němuž český hráč hřiště přirovná k jedinému českému privátnímu resortu Casa Serena v Roztěži u Kutné Hory.
Začíná se dost těžkým čtyřparem – zejména proto, že odpal míří na skloněnou fairway, z níž míček ujíždí buď do bunkerů nebo do roughu. A jednoduchá není ani druhá rána: po fairwayi je jen úzký přístup ne green, který je vyvýšený a nepřesná rána opět sjíždí do husté nesekané trávy. Pak už nastávají příjemnější chvíle: na pětiparové dvojce je potřeba dát si pozor na druhou ránu, na následujících jamkách na potok, nejprve se kolem něj jamky vinou zleva, pak zprava a pak zase zpět.
Americký přístup je patrný také na bunkerech – počtem, velikostí i modelací se vymykají z obvyklého evropského průměru. Zřejmě nejefektnější v tomto směru je tříparová osmička (150/120 m) obklopená třemi bunkery, jejichž plocha je v součtu větší než plocha (nikterak malého) jamkoviště.
Zatímco první devítka leží převážně v rovině, druhá nabízí několik efektních převýšení. Začíná to hned desátou jamkou (čtyřpar 390/280m), která odpalem na zužující se fairway svažující se k malému greenu připomene karlštejnskou jedenáctku. Dlouhé hráče pak k pokusu o první ránu na green láká krátká patnáctka (295/210 m). Osmnáctka pak kromě dalšího obřího bunkeru nabízí nádherný výhled na jednu z hotelových vil obklopenou cypřiši.
Kuriozitou je devatenáctá tříparová jamka nazvaná Brunello: namísto kolíků se na odpališti nachází čtyřlitrová (prázdná) láhev a komu se podaří hole-in-one, ten dostane archivní víno; zatím se to povedlo jakémusi italskému hráči, jehož jméno je vyryto na praporkové tyči.
Pobyt i hra v Castiglion del Bosco (dostupná je pouze členům klubu, jejich hostům a hostům hotelu) neustále nabízí dojem čehosi mimořádného. Pochopitelně jde právě jen o dojem, ve skutečnosti hřiště samé je sice krásné, ale v Evropě se najde mnoho zajímavějších a vynalézavěji postavených. Nicméně tomu dojmu se podléhá neobyčejně snadno.
Centrum bývalého sídla na hřebeni se pak stalo základem hotelu, který nabízí deset luxusně zrekonstruovaných středověkých vil a 23 pokojů a apartmánů ve větších objektech (původně hospodářské budovy). Areálu hotelu dominuje kostel Svatého Michala, nachází se tu bývalý hostinec zrekonstruovaný na luxusní restauraci, kaple či zahrada se zeleninou určenou právě pro místní kuchyni. A samozřejmě areál vinařství (ten je jako jediný postavený zcela nově). K rozlehlým patrovým vilám obvykle patří bazén s vyhlídkou do údolí. Ceny odpovídají dojmu toskánské idyly: nejlevnější pokoj stojí 510 Euro za noc, nejdražší vila 7800 Euro. A zájem je velký, i mimo sezonu je zde (převážně americkou klientelou) obsazeno kolem 80% kapacity; v sezoně bývá vyprodáno.
V americkém stylu navrhl Tom Weiskopf také golfové hřiště: oproti obvyklým poměrům na italských hřištích jsou zde fairwaye výrazně širší a také delší a míry jsou uváděny v yardech. Celkem hřiště z nejdelších odpališť měří 6,5 km, z nejkratších 5,7 km, dámy hrají na pěti kilometrech. Je to i zásluhou pětiparové třináctky, která ze zlatých odpališť měří 620 metrů, z nejkratších 530 (dámy 420). Jedná se mimochodem o jednu z nejkrásnějších jamek na hřišti, s odpalem vysoko nad fairwayí, která je vyhloubena jako kaňon, do něhož sjíždějí míčky po mírně nepovedených ranách.
Obecně je Castiglion del Bosco nezáludné, přehledné hřiště, bez velkých vodních ploch (protínají jej pouze dva potoky) a stromů (ty jen občas lemují dráhu). Největší problémy může působit vzrostlý hluboký rough, díky němuž český hráč hřiště přirovná k jedinému českému privátnímu resortu Casa Serena v Roztěži u Kutné Hory.
Začíná se dost těžkým čtyřparem – zejména proto, že odpal míří na skloněnou fairway, z níž míček ujíždí buď do bunkerů nebo do roughu. A jednoduchá není ani druhá rána: po fairwayi je jen úzký přístup ne green, který je vyvýšený a nepřesná rána opět sjíždí do husté nesekané trávy. Pak už nastávají příjemnější chvíle: na pětiparové dvojce je potřeba dát si pozor na druhou ránu, na následujících jamkách na potok, nejprve se kolem něj jamky vinou zleva, pak zprava a pak zase zpět.
Americký přístup je patrný také na bunkerech – počtem, velikostí i modelací se vymykají z obvyklého evropského průměru. Zřejmě nejefektnější v tomto směru je tříparová osmička (150/120 m) obklopená třemi bunkery, jejichž plocha je v součtu větší než plocha (nikterak malého) jamkoviště.
Zatímco první devítka leží převážně v rovině, druhá nabízí několik efektních převýšení. Začíná to hned desátou jamkou (čtyřpar 390/280m), která odpalem na zužující se fairway svažující se k malému greenu připomene karlštejnskou jedenáctku. Dlouhé hráče pak k pokusu o první ránu na green láká krátká patnáctka (295/210 m). Osmnáctka pak kromě dalšího obřího bunkeru nabízí nádherný výhled na jednu z hotelových vil obklopenou cypřiši.
Kuriozitou je devatenáctá tříparová jamka nazvaná Brunello: namísto kolíků se na odpališti nachází čtyřlitrová (prázdná) láhev a komu se podaří hole-in-one, ten dostane archivní víno; zatím se to povedlo jakémusi italskému hráči, jehož jméno je vyryto na praporkové tyči.
Pobyt i hra v Castiglion del Bosco (dostupná je pouze členům klubu, jejich hostům a hostům hotelu) neustále nabízí dojem čehosi mimořádného. Pochopitelně jde právě jen o dojem, ve skutečnosti hřiště samé je sice krásné, ale v Evropě se najde mnoho zajímavějších a vynalézavěji postavených. Nicméně tomu dojmu se podléhá neobyčejně snadno.
Komentáře (0)