NEMĚŘTE a hrajte! Statistiky jsou neúprosné...
Zkoumání dráhy patu je důležitá věc a na profitůrách všichni hráči relativně dlouho měří. Občas to zdržuje, ale když už konečně zahrají, většinou jejich míček směřuje přímo k jamce a skončí v ní nebo blízko ní. Analýza dráhy patu má v jejich případě jasn?
Zkoumání dráhy patu je důležitá věc a na profitůrách všichni hráči relativně dlouho měří. Občas to zdržuje, ale když už konečně zahrají, většinou jejich míček směřuje přímo k jamce a skončí v ní nebo blízko ní. Analýza dráhy patu má v jejich případě jasný efekt. Právě patováním se také vyhrávají turnaje a vydělávají peníze.
- ANDREJ HALADA
Jiné je to ovšem u rekreačních hráčů. Ti také měří dlouho. Bohužel to ale ten profesionální efekt nemá – míček nekončí blízko jamky ani v ní, ale jede bůhvíkam. Následuje trojpat i vícepat. A když pokaždé dlouze měříte a hrajete spoustu patů, hru to prodlužuje už neúnosně. Přitom správně odhadnout zakřivení dráhy patu není mnohdy tak důležité. Píše se to ostatně ve všech učebnicích golfu: při delších patech není podstatný směr, ale vzdálenost. Tuhle základní radu mnoho hráčů jakoby neznalo, případně se podle ní neřídilo.
[caption id="attachment_3208" align="alignnone" width="578"]
Ilustrační foto / Profimedia.cz[/caption]
Vezměme si na pomoc statistiku. Nejlepší hráči na PGA Tour patují tak, že z jednoho metru mají úspěšnost přes 95 procent. Ze dvou metrů dají asi 70 procent patů, ale z šesti metrů je už „jen“ 30 procent. A když stojí před desetimetrovým patem, jsou úspěšní pouze v 15 procentech případů.
A teď hráč s hendikepem 15, což už je vcelku zdatný golfista. Ten promění zhruba 75 procent metrových patů, ale už jen 40 procent dvoumetrových. Šestimetrových pak dá pouhých 8 procent a desetimetrových mizivá 3 procenta. Tady už hraje roli prosté štěstí.
Rekreační hráč s hendikepem nad 20 by měl přistoupit k patování bez iluzí: při patech delších než pět metrů mu míček do jamky spadne opravdu jen výjimečně. Má ale šanci zahrát klasický dvojpat, což je dobrý výsledek. Cesta k němu vede především přes dobrý odhad délky, nikoli směru. Co je totiž platné, když míček mine jamku o pouhý centimetr, ale pak pojede ještě dva metry za ni?
Při jen trochu delších patech (více než tři metry) rekreant nemusí provádět složitá měření, do detailu zkoumat zakřivení a brejky. Stačí prostě hrát k jamce. Pomůckou mu může být představa jamky jako jámy s průměrem jednoho metru. To je docela veliký cíl – a do něho je nutné trefit se. Je přitom fuk, zda se míček zastaví půl metru před jamkou, půl metru za ní, půl metru vlevo nebo vpravo. Hlavní je: uvnitř kruhu. Pak vás bude čekat už jen půlmetrový pat a ten by měl i začátečník většinou dát.
Navíc při dlouhých patech a prudší ráně jede míček po přímější cestě, než když hrajete na krátkou vzdálenost. U desetimetrového patu bude mít zakřivení grýnu na dráhu patu vliv jen na konci jízdy. Dobře měřit grýn má tedy smysl jen v bezprostředním okolí jamky, když se míček nejvíce přizpůsobuje terénu.
Už mnohokrát jsem zažil situaci, kdy rekreační hráč s hendikepem okolo 20 naříkal, jak to že mu tam ten pětimetrový pat nespadl… Vždycky si v duchu říkám, zda dotyčný toho nechce od sebe i od Štěstěny příliš mnoho. Vždyť kdyby mu tam ty pětimetrové paty padaly, nehrál by asi se mnou, ale s těmi nejlepšími profíky na světě.
Ilustrační foto / Profimedia.cz[/caption]
Vezměme si na pomoc statistiku. Nejlepší hráči na PGA Tour patují tak, že z jednoho metru mají úspěšnost přes 95 procent. Ze dvou metrů dají asi 70 procent patů, ale z šesti metrů je už „jen“ 30 procent. A když stojí před desetimetrovým patem, jsou úspěšní pouze v 15 procentech případů.
A teď hráč s hendikepem 15, což už je vcelku zdatný golfista. Ten promění zhruba 75 procent metrových patů, ale už jen 40 procent dvoumetrových. Šestimetrových pak dá pouhých 8 procent a desetimetrových mizivá 3 procenta. Tady už hraje roli prosté štěstí.
Rekreační hráč s hendikepem nad 20 by měl přistoupit k patování bez iluzí: při patech delších než pět metrů mu míček do jamky spadne opravdu jen výjimečně. Má ale šanci zahrát klasický dvojpat, což je dobrý výsledek. Cesta k němu vede především přes dobrý odhad délky, nikoli směru. Co je totiž platné, když míček mine jamku o pouhý centimetr, ale pak pojede ještě dva metry za ni?
Při jen trochu delších patech (více než tři metry) rekreant nemusí provádět složitá měření, do detailu zkoumat zakřivení a brejky. Stačí prostě hrát k jamce. Pomůckou mu může být představa jamky jako jámy s průměrem jednoho metru. To je docela veliký cíl – a do něho je nutné trefit se. Je přitom fuk, zda se míček zastaví půl metru před jamkou, půl metru za ní, půl metru vlevo nebo vpravo. Hlavní je: uvnitř kruhu. Pak vás bude čekat už jen půlmetrový pat a ten by měl i začátečník většinou dát.
Navíc při dlouhých patech a prudší ráně jede míček po přímější cestě, než když hrajete na krátkou vzdálenost. U desetimetrového patu bude mít zakřivení grýnu na dráhu patu vliv jen na konci jízdy. Dobře měřit grýn má tedy smysl jen v bezprostředním okolí jamky, když se míček nejvíce přizpůsobuje terénu.
Už mnohokrát jsem zažil situaci, kdy rekreační hráč s hendikepem okolo 20 naříkal, jak to že mu tam ten pětimetrový pat nespadl… Vždycky si v duchu říkám, zda dotyčný toho nechce od sebe i od Štěstěny příliš mnoho. Vždyť kdyby mu tam ty pětimetrové paty padaly, nehrál by asi se mnou, ale s těmi nejlepšími profíky na světě.
.jpg)
Komentáře (0)