KOMENTÁŘ: Začínají už snad česká hřiště končit?
Dlouhé roky znali čeští golfisté Novou Ameriku jako areál s dvaceti sedmi jamkami, ale do letošní sezony vstoupila jen jako osmnáctka. Devítku Woodland majitel Stephan Friedreich z ekonomických důvodů uzavřel a ani do budoucna ji neplánuje obnovit. Budou z ní pastviny. Je tohle v his
Zhruba patnáct areálů dnes považuji za ty nejohroženější.Čekají nás v budoucnu ještě další konce? Bezpochyby ano. Kdybych si v paměti prošel těch více než 100 areálů, které jsou teď v Česku, mohl bych vyjmenovat zhruba patnáct, které považuji za ohrožené. Budou mezi nimi regionální devítky ležící v místech s malým zájmem o golf, kde členská základna klubu není veliká. Budou tam i některé osmnáctky střední třídy, v jejichž blízkosti najdeme lepší a silnější areály. Je tam i pár hřišť velmi kvalitních, ale v ekonomicky málo vhodné lokalitě. Často jde o areály, které jsou příliš daleko od velkých aglomerací, hlavně od středních Čech a Prahy, kde žije cca 40 % hráčů v zemi. Faktor času a dojezdové vzdálenosti čím dál více ovlivňuje ekonomiku hřiště. Některá z ohrožených hřišť, hlavně ta větší, mají šanci přežít. Jsou prodejná a určitě by se našel nový majitel, který bude přesvědčen, že pod jeho vedením to půjde lépe. Ale u jiných – především menších – je těžké hledat zájemce, když i laik vidí, že šance na zlepšení a růst není veliká. Jejich existence stojí obvykle na jediném člověku, na mecenášovi nebo několika nadšencích. O jejich osud se bojím, a přitom to často jsou lokální hřiště s fajn atmosférou. Asi jako byl Trhový Štěpánov. Golfový byznys se nevymyká běžnému podnikání, je nutné ho brát pragmaticky. Jsou lepší i horší časy, někdo je ochoten hřiště dotovat, jiný prostě peníze nemá. Je také potřeba přiznat, že některé golfové areály mají své budoucí problémy v sobě zakódovány už v momentu zrodu. Bylo vybráno problematické místo, jamky jsou špatně či neprakticky navrženy, možný obrat a zisk byly přeceněny. I Woodland od počátku odrazoval svojí délkovou koncepcí. Ale to nic nemění na faktu, že uzavřít hřiště je vždycky smutným krokem. Příroda tím sice netratí, s odjezdem sekaček je jí naopak dán prostor pro přirozené bujení a růst, ale pro golfovou komunitu je to stejné, jako když je rodina nucena opustit dům, ve kterém všichni prožili část života. Pohřbíváte kus vlastní minulosti. Jakkoli jsem na Woodlandu hrál jen asi třikrát v životě, jakkoli ani já jsem nebyl jeho obdivovatelem, jeho konec určitě vnímám jako ztrátu. – ANDREJ HALADA Autor je zástupcem šéfredaktora magazínu Golf Digest. Ilustrace Lukáš Fibrich
Komentáře (0)