ROZHOVOR: Roman Šebrle – ŽIVOT mezi kamerami

ROMAN ŠEBRLE O POHLEDU NA GOLF, KARIÉŘE DESETIBOJAŘE I SOUČASNÉ PROFESI DO VEČERNÍ ZPRAVODAJSKÉ RELACE ZBÝVÁ 20 MINUT. „Kde je Šéba?“ ozve se ve studiu televize Prima. Slavný desetibojař po chvilce přiběhne, zapózuje za pultem pro fotografa a se štosem papíru zase rychle m

– S VÍTĚZSLAVEM ČERMÁKEM
MĚL JSTE PŘED SVÝM PRVNÍM VYSÍLÁNÍM VELKOU TRÉMU? To si nedovedete představit. Moje tepovka se vyšplhala na 200, v tom jsem měl vítat diváky u zpráv. Jenže když se klepete, tak hůř dýcháte, a když hůř dýcháte, tak taky hůř čtete. Ani už pořádně nevím, jak jsem to tenkrát dal. Bylo to podobné jako před prvním startem na olympiádě. PŘED HODINOU JSTE ALE VYPADAL CELKEM UVOLNĚNĚ. UŽ NEBÝVÁTE NERVÓZNÍ? Trvalo mi zhruba tři čtvrtě roku, než jsem to překonal a trochu se s tím srovnal. Jo, dneska už jsem celkem v pohodě. Trému moc nemívám, i když mi paradoxně v závodech vždycky pomáhala. Když na mě v desetiboji přišla tréma, většinou to byla záruka dobrého výkonu. A fungovalo to i naopak. JAK VYPADÁ VÁŠ DEN V PRÁCI NA PRIMĚ? Přijdu kolem třetí odpoledne a začíná příprava na večer. Od kolegů ze zpravodajství postupně dostávám nástřel zpráv, které budu hlásit. Je to jen mustr, takže si všechno upravuju podle vlastní potřeby – samozřejmě tak, abych zachoval smysl a myšlenku informace. Měním slovosled, připisuju si věty, odstraňuju pro mě neoblíbená slova a sousloví.
Po pěti hodinách na hřišti poznáte, kdo je vůl a kdo ne. Pak už se s ním nemusíte stýkat.JAKÁ NAPŘÍKLAD? Třeba se snažím vyvarovat tomu, abych musel číst po sobě písmena -s- a -š-, protože jsem zjistil, že pak můžu šišlat. Spojení jako „co se šustlo“ nebo věta „ještě slavnostnější to bylo v Lotyšsku“ – to už je pro mě příliš nebezpečné. Naopak rád vyhledávám -r- a -ř-. Ale na to všechno přicházíte postupně. CO BYLO NEJTĚŽŠÍ, KDYŽ JSTE S MODEROVÁNÍM ZAČÍNAL? To by bylo vyprávění na další hodinu. Když nemáte žádnou zkušenost, je pro vás absolutně všechno nové. A je to pořádný adrenalin. Už jen to, jestli za stolem sedíte vzpřímeně, jak máte dané ruce, jestli z monitoru nečtete očima napřed, jestli nekoktáte… Vím, že stále bojuju s intonací. V tom je třeba Gábina [kolegyně Kratochvílová, pozn. red.] skvělá. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE PŘEŘEKNUTÍ SE OBČAS STANE KAŽDÉMU. Tomu se nevyhnete. KTERÉ BYLO Z VAŠÍ STRANY NEJÚSMĚVNĚJŠÍ? Když jsem řekl: Mladíka spícího na lavičce si všiml m-m-muž. Zrovna nedávno jsem zjistil, že je to tady v baráku už legendární hláška. Počkejte, je to i na YouTube. (směje se a bere do ruky telefon) TAK JSTE URČITĚ ZAZNAMENAL TŘEBA VÝROK RORYHO McILROYE, KTERÝ PŘIZNAL, ŽE BY MU ZISK ZLATÉ OLYMPIJSKÉ MEDAILE DOŠEL AŽ PO ČASE. PROČ PODLE VÁS NĚKTERÉ HVĚZDY ÚČAST V RIU DOKONCE ODMÍTAJÍ? Teď budu mluvit jako atlet, který startoval na čtyřech olympiádách. Když děláte atletiku na vrcholové úrovni, o olympiádě se mluví celé čtyři roky a v aktuálním roce je to fakt humbuk. V golfu ale tohle zatím nikdo nezažil. VY MYSLÍTE, ŽE SE JEJICH POSTOJ KE HRÁM ZMĚNÍ? Jsem o tom přesvědčen. Víte, golfisté neokusili život v olympijské vesnici, nesdíleli ho s ostatními sportovci, nikdy s nimi nejedli ve společné jídelně. Nechápou, o co tam jde. Kdo tu atmosféru neokusil, nikdy nepochopí. Podle mě je to jen otázka času. V ČEM PŘESNĚ? Že jednou si té olympijské medaile budou cenit stejně vysoko jako titulu z majoru. Dejme jim čas.


Komentáře (0)