Devět témat, která rozptýlí mlžný závoj nad St. Andrews

1. Několik poznámek na úvod Jednou za pět let jsou věrní z celého světa vyzváni k návratu na posvátnou půdu nedotknutelných středověkých fairwayí St. Andrews, na celotýdenní oslavu golfu; čas rituálu, pozorování a vyjádření oddanosti této nejpodivnější z lidských čin

1. Několik poznámek na úvod

Jednou za pět let jsou věrní z celého světa vyzváni k návratu na posvátnou půdu nedotknutelných středověkých fairwayí St. Andrews, na celotýdenní oslavu golfu; čas rituálu, pozorování a vyjádření oddanosti této nejpodivnější z lidských činností. Golf se tu v nějaké podobě hraje téměř celé tisíciletí – podle jednoho odhadu již od 12. století. St. Andrews bylo popisováno jako „metropole golfu“ již v roce 1691. The Old Course, jedno ze čtyř hřišť, které se táhne tam a zpět na podivném pruhu neúrodné písčité půdy, vetknutém mezi Eden Estuary a St. Andrews, je původním archetypem golfové architektury, řekou golfové inspirace. British Open na St. Andrews jsou mimořádná, dávají golfové elitě příležitost kráčet na stejných jamkách, dýchat stejný vzduch a vysekávat divoty na stejném trávníku, jako všichni slavní golfisté v historii (kromě Bena Hogana, který se při svém jediném výletu do Spojeného království, kdy zde v roce 1953 uzmul titul na Carnoustie, neobtěžoval ani malou zajížďkou k návštěvě domova golfu). „Pokud chcete být golfista, který se lidem vryje do paměti, musíte vyhrát The Open na St. Adrews,“ říká Jack Nicklaus, který si tuto povinnost splnil v roce 1970 a 1978. Peklo, nebo ráj? Golf na The Old Course je skvostný – dokud váš míč neskončí v pekelném bunkeru na pětiparové 14. jamce Jedinou konstantou na podobě tohoto nadčasového pruhu trávníku je změna. Znesvěcení? Po provedených změnách měří The Old Course 6 567m – o osm metrů méně než v roce 2010

2. Změny na hřišti

Letos se hraje 144. The Open, z toho 29. na The Old Course. Podoba hřiště se od posledního turnaje, který se zde před pěti lety konal, změnila. Když změny St. Andrews Links Trust v roce 2012 oznámil, vyvolalo to pozdvižení. Architekt Tom Doak byl „zděšen“. Kritik architektury Darius Oliver popsal změny jako „znesvěcení tohoto golfového monumentu“. Vznikla on-line petice. Bylo vytvořeno digitální fórum (#savetheoldcourse). Diskuzní fóra se plnila rozhořčením namířeným proti barbarům zodpovědným za tento vandalismus, tuto hloupost, či zlý úmysl, jež byly dílem tajemníka R&A Petera Dawsona a bytového architekta Martina Hawtreeho. „Nezapomeneme, co udělali Starému hřišti,“ řekl Oliver. „A nikdy jim to neodpustíme.“ Co vyvolalo hněv fundamentalistů? K jakým obrovským, drastickým ohavnostem zde došlo? Inu, vzniklo několik terénních vln a jiné byly zahlazeny. Některé bunkery byly nepatrně posunuty, objevilo se několik nových bunkerů, zatímco několik starých a zastaralých bunkerů bylo zasypáno. Některé části greenů byly uválcovány, jiné provzdušněny. A nejodpornější zločin v očích kritiků? Road Bunker na 17. jamce byl rozšířen o jednu nebo dvě stopy. Svatokrádež! Skutečnost je taková, že hřiště má v podstatě nezměněnou podobu – The Open se bude hrát na hřišti o délce 6 567m, a hřiště tak bude o osm metrů kratší než v roce 2010. A když ty nepatrné změny nebudou fungovat? Hádejte? Lze je vrátit zpět.

3. Golfová míle pod čtyři minuty

Jedinou konstantou podoby tohoto nadčasového travnatého pruhu je změna. Hřiště kdysi mívalo 22 jamek a o každou fairway a jamku se dělili golfisté hrající v obou směrech. Hřiště se hrálo po směru hodinových ručiček místo proti jejich směru. Bunkery, terénní vlny a prohlubně přicházely i odcházely. A hřiště, golf i svět šel dál. Současně s tím se propadaly dosažené výsledky. V roce 1767 zahrál James Durham 94 ran; John Campbell Stewart zahrál v roce 1853 devadesát ran. První golfový profesionál, Allan Robertson, obešel hřiště s výsledkem 79 ran. Young Tom Morris uhrál 77 ran. Bobby Jones na The Open 1927 zahrál 68 ran. Curtis Strange se v roce 1987 na Dunhill Cup dokázal dostat pod 62 ran. Hřiště pro turnaje kategorie major se musely bránit před stále větší palebnou silou rozšiřováním a ztěžováním výzev, které na hráče chystaly. Johnny Miller byl první, kdo na majoru (bylo to v roce 1973 na US Open na Oakmontu) zahrál výsledek 63 ran. Podivuhodné je, že tohoto výsledku bylo dosaženo šestadvacetkrát, a to dvaceti čtyřmi golfisty – Greg Norman a Vijay Singh to dokázali dvakrát –, z toho osmkrát na British Open. Naposledy tento výsledek zaznamenal Rory McIlroy na St. Andrews v roce 2010. Nikdo však dosud nedosáhl výsledku 62 ran. The Old Course je více než vhodné místo, kde by se to mohlo stát.

4. Sbohem, Tome Watsone…

St. Andrews je místo, kam se golfisté přicházejí rozloučit. Arnold Palmer tu hrál svoje poslední The Open v roce 1995; Jack Nicklaus ho následoval v roce 2005. Na osmnácté jamce odehrajete poslední ránu, na které opravdu záleží, přejdete na starých unavených nohách Swilcan Bridge a potom se zastavíte a vychutnáte si sílu tohoto okamžiku. Zapózujete fotografům, uroníte slzu a přijmete ovace diváků, svých protihráčů i golfových činovníků. Vybavujete si dobré i špatné okamžiky a jste vděční za každý z nich. Jste téměř u cíle. Letos je řada na pětašedesátiletém Tomu Watsonovi. Před čtyřiceti lety se Tom objevil na Carnoustie v kostkované placaté čepici a účesem na Dannyho Noonana při svém prvním klání o titul a v rozehrávce porazil Australana Jacka Newtona. Watson přijal britský způsob golfu za svůj a britští diváci přijali za svého jeho. Titul získal celkem pětkrát a udělal by i šestý a vyrovnal tak rekord Harryho Verdona, nebýt špatné volby hole na 71. jamce na St. Andrews v roce 1984, nebo na 72. jamce na Turnberry v roce 2009. V posledně jmenovaném případě hrál starý Tom jako starý dobrý Tom – devětapadesátiletí golfisté se obvykle v popředí výsledkových listin na majorech nevyskytují – a o to víc ho diváci milovali. (Nejstarším vítězem zůstává Old Tom Morris, kterému bylo při vítězství v roce 1867 čtyřicet šest let.) Watson hrál s Nicklausem při jeho rozlučce v roce 2005 a viditelně skrýval pohnutí. Je to emocionálně založený člověk, který svá citová hnutí nedává veřejně najevo, až ale nastane hodina pravdy, očekávejte, že všichni rezervovaní Britové spustí povyk uvnitř i vně provazů.

5. … a sbohem, Nicku Faldo…

Rozlučka na Swilcan Bridge se chystá i pro Nicka Falda, nebo Sira Nicka Falda, jak se mu přezdívá. Této bývalé světové jedničce, která se stala komentátorem CBS, bude na The Open 58 let. Faldo hrál na svém prvním The Open v osmnácti letech, necelých pět let poté, co s golfem začal, a umístil se na dělené dvacáté osmé příčce. Titul získal třikrát, včetně mistrovského rozebrání The Old Course v roce 1990. Britové mají k ceremoniím jiný vztah než Američané. Bude to poslední Open pro Toma Watsona, Nicka Falda, Petera Dawsona a možná i Ivora Robsona. V cílové rovince: Road-Hole Bunker na 17. jamce a v dálce klubovna R&A Britové oslavují outsidery; Američané uctívají hvězdy první velikosti. Pro domácí fanoušky je skoro stejně smutnou zprávou jako Faldova přeslavná rozlučka zvěst o tom, že The Open může být poslední i pro Ivora Robsona, hlasatele, jehož podmanivý hlas se více než čtyřicet let ozýval na prvním odpališti. Až Faldo zaujme na poslední jamce pózu „dnes už je to opravdu naposled“, může mu krátce na mysli vytanout rok 1988, kdy tu hrál Dunhill Cup. Padla hustá mlha a Faldo, který byl na hřišti vždy tvrdohlavou a svéráznou postavou, odmítl zahrát svou přihrávku. A tehdy mlhu prořízl zvučný hlas s britským přízvukem, který v nepřátelském imperativu vyjádřil názor mnohých, a to nejen k určitému hráči, ale ke hře obecně, , a současně více než rozumnou radu pro každého z nás: „Hoď s sebou, ty hňupe!“

6. … a sbohem, Petere Dawsone

Bude to poslední The Open, alespoň v jeho oficiální roli, i pro Petera Dawsona, který v září opustí funkci předsedy Royal and Ancient Golf Club. Jeho následovníkem bude Martin Slumbers, člověk se jménem jako z románu P. G. Wodehouse, který Dawsona již od března ve funkci stínuje. Slumbers je pětapadesátiletý účetní s handicapem 2, ze kterého se stal investiční bankéř, naposledy ředitel globálních obchodních služeb Deutsche Bank. Není to tedy typický britský tajemník golfového klubu čili bývalý školní ředitel nebo voják. Dawson převzal funkci po Siru Michaelu Bonallackovi v roce 1999 a nasměroval poněkud ospalý klub starých gentlemanů opájejících se tradicemi na cestu k modernímu, profesionálnímu řídicímu orgánu. Mezi jeho úspěchy patří: - V roce 2004 byl založen „The R&A“, samostatný subjekt oddělený od členského klubu, který byl řízen spíše jako podnik než amatérský výbor. - Dawson byl klíčovou postavou při návratu golfu na olympijské hry po stodvanáctileté přestávce – a hry v Rio de Janeiro, které se budou konat zhruba za rok, jistě přitáhnou ke golfu novou generaci golfistů z celého světa. - Výhradně mužský status The R&A byl dlouho výzvou jeho legitimity jako světového řídicího orgánu a strážce golfu (v USA a Mexiku je to USGA). To vše se změnilo v únoru, kdy bylo za ctihodné členky pomazáno sedm významných žen: Její královské Veličenstvo princezna Anna, dáma Laura Davies, Renee Powell, Belle Robertson MDE, Lally Segard, Annika Sörenstam a Louise Suggs. Tato změna se již dlouho očekávala a nastala váhavě, dokonce se skřípěním zubů, v duchu hesla „příliš málo a příliš pozdě“. Dnes je však R&A, alespoň technicky vzato, smíšený klub.

7. Staré hřiště v kontextu

R&A vynakládá asi 5 milionů liber z výtěžku z The Open na podporu růstu golfu po celém světě. Mohl by například zaplatit za cvičné hřiště v Kolumbii nebo posekání trávníku v Zimbabwe. Nedávno RA financoval čtyřletý projekt na vytvoření ucelené databáze golfových hřišť po celém světě, včetně zjištění prvního „oficiálního“ počtu golfových hřišť (tedy to, o co se Golf Digest snaží od roku 1999, kdy představil rubriku Planet Golf). Cílem je vydávat každé dva roky zprávu, aby bylo možné sledovat růst golfu. Zpráva „Golf ve světě v roce 2015“ uvádí: - Ke konci loňského roku bylo v 206 zemích zjištěno 34 011 golfových zařízení. - Valná většina (79 %) z toho se nachází v deseti golfově nejrozvinutějších zemích. - 45 % světových hřišť je v USA. - Z 34 011 zařízení je jich 71 % otevřeno veřejnosti. - Na celém světě, měřeno dle osmnáctijamkového standardu, je 696 golfových hřišť ve výstavbě nebo v pokročilé projektové fázi. - Asie je s 207 hřišti ve výstavbě domovem většiny nových golfových projektů. Lze namítnout, že nejlepší hřiště z 34 011 hřišť jsou britská a irská přímořská linksová hřiště. A nejlepší hřiště na světě? Přirozeně The Old Course.

8. Kdo zvítězí?

Sázkové kurzy k začátku května jsou následující: 6 : 1 Jordan Spieth 12 : 1 Dustin Johnson 16 : 1 Rickie Fowler 18:1 Justin Rose 20 : 1 Henrik Stenson 20 : 1 Adam Scott 22:1 Louis Oosthuizen 30:1 Jason Day 35 : 1 Tiger Woods 35:1 Phil Mickelson 150:1 Ernie Els McIlroy, jako obhájce titulu, do turnaje bohužel nezasáhne. Místo boje o titul si léčí poraněný kotník. Spieth je vítěz z Masters a US Open, ale na St. Andrews je nováčkem s pouhými dvěma účastmi na British Open. Woods získal dvě ze svých tří British Open právě na St. Andrews, a to v letech 2000 a 2005, díky naprosto vynikajícímu golfu. V těchto osmi kolech dosáhl průměrného výsledku 67,875. Jenže v době vydání tohoto článku mu patří až 133. místo na světě. Výsledky Justina Rose jako profesionála nejsou na British Open nijak oslnivé – jeho dělené čtvrté místo v pozici amatéra v roce 1998 je jeho jediným umístěním v první desítce –, letos však má dost dobrý rok na to, aby to změnil. Fowlerův nejhorší výkon na majoru v loňském roce bylo dělené páté místo. Dosud hrál jen na pěti The Open, prokázal však velký cit pro linksová hřiště. Předpokládám, že Dustin Johnson zahraje na osmnáctce v prvním kole eagle, a to 2-železem a metrovým puttem, zahraje výsledek 60 ran, ale v celkovém pořadí se neumístí; Spiethovi a Woodsovi věštím, že neprojdou cutem, a dále předvídám vítězství Rose nebo Fowler.

9. Slovo na závěr

Tyto předpoklady se zřejmě nenaplní. S jistotou však můžeme očekávat, že se objeví „nový golfový šampion roku“. A bude to, když si s dovolením vypůjčíme verše golfového básníka Johna Betjemana, „nádhera, nádhera všude vůkol“. – JOHN BARTON

---

Více o The Open Championship 2015 se dočtete na stránkách červencového vydání magazínu Golf Digest C&S.