„Tak jak jsi hrál?“ „Nastrkám to k rajčatům.“ Tak někdy odpovídám, abych vyjádřil svoji nespokojenost se svým výkonem. A často to myslím vážně. Tedy alespoň zpočátku.
Mohl bych celý bag hodit do rybníka, svrhnout ze skály, někomu darovat nebo ho nechat přejet tankem. Jsem docela klidný a vyrovnaný člověk, nevztekám se, nekřičím, nahlas nenadávám, věcmi netřískám. Situace, kdy jsem se v mém již více než padesátiletém životě s někým hádal tak, že bychom na sebe křičeli a prskali si zblízka do obličeje, spočítám na prstech jedné ruky. Pamatuji si je do posledního slova a považuji je za svoje selhání. Taky bych asi nedokázal řvát na sportovním utkání, fandit a nadávat rozhodčímu.
Takže když sem i na golfu hodně nedaří a zapochybuji o smyslu „toho všeho“, hodí se ke mně ten klidný a zdlouhavý akt s rajčaty. Beru jednu hůl po druhé, hloubím jámy do záhonu vedle rajčatových keříčků a gripy holí zapichuji hluboko do země tak, aby shaft působil jako opora pro plodící rostlinku. Představuji si, jak déšť omývá hlavy holí do bělostně stříbřitého lesku a všechny hlavy jsou natočené stejným směrem jako hlavy vojáků, kteří při přehlídce pochodují pod tribunou a vzdávají hold salutující generalitě. Možná by odlesky holí ještě mohly odpuzovat kosy a špačky, loupící na třešni opodál. Zkrátka spousta užitku.
Jen nevím, co se dřevy, hybridy a driverem – ty se do toho úhledného záhonu nehodí. A taky nevím, zda manželce nebude vadit představa rozkládajících se gumových gripů v zemi. Přiznávám, že to nevypadá moc ekologicky. Bag by asi šel do kontejneru na směsný odpad. Ale raději tak, aby mě u toho nikdo neviděl. A bylo by po stresu a po frustracích.
Najednou bych měl v regálu v garáži hezké uvolněné místečko navíc. A kolik bych měl času! Kalendář by se prakticky vyprázdnil.
Znám spoustu lidí, kteří s golfem nepokračují. Starší z lenosti, mladší kvůli malým dětem, kariéře nebo jiným koníčkům. Nepochybuji, že někdo přestane i kvůli financím. Nebo moje dcera. Odchodila roky dětských kurzů v Beřovicích, odehráli jsme spolu spoustu kol, dokonce i v zahraničí. K životu na vysoké škole, studentskému životu, studijním povinnostem a životu bez auta ale golf prostě nešel. Zatím! Její hole čekají na svou příležitost, ani ty neskončily v záhonu. Kdykoliv se k nim může vrátit.
Neznám ale nikoho, kdo by s golfem skončil proto, že se mu hra nedaří. Mám být já tou výjimkou? Umím si vůbec život bez golfu představit? Samozřejmě že by to šlo, ale… ale proč?
Naštěstí nejsem impulzivní, a než svá železa donesu k záhonu s rajčaty, vždycky mě to přejde. Stejně už mám v diáři spoustu dalších termínů–nějaké pozvání, nějaký ten každoroční tradiční turnaj. A také bych najednou musel odmítnout spoustu letních podvečerů, kdy se někdo ozve jen tak, jestli bych „nešel“. Kdy bych se s těmi lidmi potkal? O kolik kamarádů a příležitostí vidět se s nimi a pokecat bych byl ochuzen? A kolik nových přátel jsem také díky golfu získal! To všechno by šlo k ledu?
Našel bych si vůbec nějaký jiný sport, který by dělal mému tělu, mysli i duši tak dobře jako procházka na čerstvém vzduchu? Našel bych vůbec podobně sofistikovaný, řízený a cílený pohyb, jako je onen motoricky složitý golfový švih?
To vše je pravda, ale racionální argumenty nejsou to, co by mě u golfu drželo. Jsou to emoce. Něco nepopsatelného. Golf má prostě nějakou zvláštní magii. To nejde říci jinak. Něco, co asi ani nejde popsat, vyslovit. Zeptejte se dětí, proč je nějaká činnost baví. Nevědí– prostě je baví. S golfem je to stejné.
Handicapový systém je nastavený tak, že ve většině případů člověk hraje hůř, než je jeho handicapové číslo. To je na jedné straně příčinou frustrace. Na druhou stranu to vytváří určitou iluzi: když hraju hůř, tak to přece není „ono“, to nejsem já! Já jsem totiž mnohem lepší hráč… A skutečně jím chci být, chci hrát lépe. Toužím po tom, aby se ona iluze naplnila. I to je pro někoho motor.
Na posledním turnaji jsem hrál slušně. Celkem 34 stablefordových bodů, sedmé místo v kategorii, pár hezkých ran, pár zázračných záchran, pár dlouhých puttů, slunce a příjemný flajt k tomu. Na sázení holí k rajčatům jsem si ani nevzpomněl. Ale o týden dřív to byla katastrofa. To jsem už hole ke keříčkům nesl.
Dlužno podotknout, že rajčata nesnáším, nejím je. Služba něčemu takovému, jako je rajčatový keřík, by pro mě byla tím největším trestem. Jak jsem ale měl jinak vyjádřit slovy, že mi to nešlo a že mě to vážně štve?
Martin Raufer
