Sport mne provází od dětství a mám ho rád. Občas si však říkám, jak jednostranná i deformující je ta jeho část, které říkáme vrcholový sport.
Sportování jako potřeba pohybu, jako reakce na dnešní sedavý způsob života, jako psychické uvolnění, to je smysluplná věc. Ale sportovní výkon jako jediná náplň života, sportovní úspěch jako smysl a cíl žití? Je to riskantní i problematický životní program. Zájemců o vítězství je přehršel, vítězů může být jen pár. Úspěch potká… jednoho z tisíce?
Intenzivní sportovní trénink dítěte i dospívajícího člověka zužuje jeho život do úzkého tunelu, na nic jiného v podstatě není čas. Prakticky všichni rodiče takových ratolestí musí přinášet časové i finanční oběti. Překážek i možností sejití z cesty je nepřeberně, a když už člověk dojde až k úspěšné aktivní kariéře, trvá relativně krátce. Po ní zbývá ještě druhá půlka života. Mnozí těžko hledají, nejen čím by ji měli naplnit, ale i čím se uživit.
O smyslu sportovního snažení, o smyslu výhry přemýšlel v červenci 2025 na tiskovce před The Open Scottie Scheffler. Jeho filozofování sice nebylo z nejpregnantnějších, bylo v něm víc hledání a otázek než odpovědí, ale dospěl k otevřenému přiznání, že ho sice výhry navýsost uspokojují, ale radost trvá krátce a smysl života to není. (I když o hodnotě vítězství do určité míry pochyboval, turnaj pak vyhrál; i to je mentalita některých sportovců, že totiž dokážou o své činnosti přemýšlet, zároveň je ale tyto úvahy nebrzdí v tom, jít za cílem, tedy výhrou.)
Sport je dnes obrovské společenské divadlo, je to nezbytná součást potřeb lidu, který, jak již staří římští vládcové věděli, potřebuje chléb a hry. Sportovní show ideálně „kanalizuje“, tedy odvádí do bezpečných vod lidskou agresivitu. Divák může do souboje ve vymezených prostorech, za jasných pravidel a s nikoli životu nebezpečnými konsekvencemi promítat své vášně, pudy, touhy, včetně všech negativních i nenávistných pocitů.
Je dobře, že namísto abychom se mezi sebou bili, vzájemně válčili, raději sledujeme bitky sportovní. Zároveň se ale vrcholový sport stal samoúčelným světem sám pro sebe, který nevytváří hmatatelnější a trvalejší hodnoty. Jen přináší prostřednictvím médií, hlavně televize, nikdy nekončící proud vzrušení a zábavy. Je to stereotypně se točící kolotoč, na jehož sedačky přicházejí stále noví a noví borci – a ti staří jdou z kola ven, bývají zapomenuti. Ano, Ryder Cup 2025 přinesl úžasnou podívanou, ale ta bude brzy překryta dalšími Ryder Cupy a jejich zápasy i hrdiny.
Nedílnou součástí špičkového sportu je také jeho obchodní rozměr, točí se v něm obrovské sumy peněz. Přitom je ironií, že špičkový sport negeneruje jednoznačný zisk a bez sponzorských peněz by asi ani nepřežil. Pokud jde o sport na dětské a mládežnické úrovni, tak ten často musí být dotován státem či podporován z místních zdrojů.
Pocit absurdity nad sportovní show mě však přepadá jen občas. Po většinu času se jím, stejně jako miliardy diváků po celém světě, bavím. Sledování golfových turnajů, tenisových a hokejových zápasů, cyklistických či lyžařských závodů je mi lehkou drogou. Poškádlí srdce, a když vyhraje ten, komu fandím, cítím se spokojený.
Nad hypertrofií vrcholového sportu se lze pozastavovat, ale bojovat proti němu je k ničemu. Nakonec se vždycky vracím k tomu, co mi připadá na sportu nejdůležitější. Totiž ke své vlastní sportovní aktivitě, k rekreačnímu rozměru této činnosti.
Za jedno z největších bohatství, jaká mám, považuji tisíce zážitků a poznání, které jsem načerpal při cykloturistických výletech po celé České republice. Stejně tak považuji za obrovskou hodnotu všechny příjemné okamžiky golfové hry s těmi, kdo jsou mými blízkými, přáteli a kamarády. Díky golfu jsem poznal velký počet nových a zajímavých lidí, včetně osobností, které mi byly a jsou lidským či profesním vzorem. V tom spatřuji mimořádný smysl i význam sportu.
Andrej Halada
šéfredaktor Golf Digest C&S
