Hráli jsme golfový turnaj. Bylo to asi týden poté, co ve svých 76 letech zemřel Ozzy Osbourne, zpěvák a někdejší frontman skupiny Black Sabbath, zakladatel heavy metalu, Král temnoty.
Nejsem jeho skalní fanoušek, ale provázel mě po desítky let a jeho hudba mě nikdy nezklamala. Fungovala jako terapie– když mi bylo nejhůř, hlava se vařila, srdce svíralo (život takové chvíle přináší), často jsem si sedl na zem před věž, na hlavu si dal sluchátka, přenosku položil na A stranu alba Paranoid (1970) a volume otočil doprava. Po dvaceti minutách jsem byl „vyléčen“; svět byl krásnější, tráva zelenější, problémy vzdálenější. Fungovalo to pokaždé spolehlivě. Možná v tom byla nějaká černá magie, něco mezi nebem a zemí, třeba něco „za světem“ anebo „pod zemí“… Kdo ví? Kdo ví, kam až Ozzyho pustily ty obrovské dávky drog, alkoholu a léků, které užíval?
Byly roky, kdy jsem zapomněl, že nějaký Ozzy vůbec existuje. Ale když jeho kapela oznámila poslední turné, propadl jsem panice, že o něco zásadního v životě přijdu a už to nepůjde vzít zpátky. Vyrazil jsem na koncert Black Sabbath do Berlína. Byl to fenomenální zážitek. Když o pár měsíců později agentury oznámily Ozzyho smrt (vzhledem k jeho životnímu stylu asi očekávanou, ale dožil se vlastně vysokého věku), přepadl mě intenzivní pocit ztráty. Takový, jaký jsem mockrát v životě nezažil. Začal jsem si znovu pouštět skladby Ozzyho sólové dráhy i písně Sabbathů, k postům na Instagramu jsem vybíral jen jeho tvorbu, četl jsem si oněm, myslel na něj. Sám jsem svým pocitům moc nerozuměl, vždyť jsem ho předtím až tolik neposlouchal.
Hráli jsme ten golfový turnaj. Nálada byla taková nijaká, výsledky pod psa, každý jsme se se svými neúspěchy prali v tichosti a v golfovém smutku, kdy ani nevíte, proč vám to nejde. Asi po osmi jamkách jsem si vzpomněl na svých dvacet minut na koberci u věže Toshiba a pustil jsem si na mobilu část jedné Ozzyho skladby. Musel jsem to spoluhráčům vysvětlit.
Začali jsme si o Ozzym povídat– někdo ho znal lépe, někdo skoro ne, někdo znal jen jeho rodinnou show na MTV z let 2002 až 2005 a hnusil se mu. To ale bylo jedno. Ozzy byl najednou s námi.
Další jamka: dvě birdie, dva pary. Neskutečné. Černá magie přišla na pomoc golfistům. Při každém přechodu jsem na telefonu vybíral části skladeb a pouštěl je. Ti, kdo předtím tvrdili, že Ozzyho neznají, zjistili, že tohle už slyšeli. Litoval jsem, že nemám sluchátka a nemůžu poslouchat pořád. Hra se otočila o 180 stupňů. Co – otočila! Střelka signalizující úroveň naší hry se roztočila jako vrtule a při každém odpalu se zastavila ve správném směru. Po třech jamkách snového golfu jsme měli husí kůži a vnímali, že s námi jde ve flightu někdo další. A musím přiznat, že stejné pocity mám i při psaní tohoto textu.
Spoluhráč, velmi racionální člověk, zahrál dobrý pat, jenže míček zůstal stát na samotné hraně jamky. „Mám deset vteřin na to, aby tam spadl,“ prohlásil. „Ne ne, ty jen potřebuješ neviditelný Ozzyho prst, aby ho tam dotlačil,“ prohlásil jsem. Míček se zlehka pohnul. A ozval se zvuk, který ta bílá kulička vydává, když právě spadne do jamky. V tu chvíli mě napadlo, že takhle by mohla začínat některá ze skladeb Black Sabbath. Uslyšel jsem kytarový riff písně Paranoid a v dáli lehce zaševelil křídly netopýr. „No more tears, pánové, už žádný pláč nad nepovedeným golfem, jsem s vámi.“
Vždycky je někdo nebo něco s námi. To jen naše druhé já nám říká, že ten golf neumíme, že to nejde. „Can you help me occupy my brain? … And so as you hear these words telling younow of my state, I tell you to enjoy life I wish I could.“ Tohle se zpívá v Paranoid. Něco jako: „Pomůžeš mi něčím zaměstnat hlavu? … Posloucháš, jak ti vyprávím, co prožívám, a říkám ti, aby sis užil život, jaký bych chtěl i já.“
Pro něj už je pozdě, ale nepochybuji, že užíval života naplno. Po svém, ale naplno. Díky, Ozzy! Byl to super golf, užil jsem si ho, a budu si ho užívat dál a naplno. A až bude zle, vím, za kým zajít.
Autor: Martin Raufer
