Bylo to loni, hráli jsme turnaj na Zbraslavi. Na řadu přišla ta nová jamka číslo 15, až příliš krátký čtyřpar trochu přes dvě stě metrů, s vyvýšeným greenem obloženým nepříjemnostmi. Spoluhráč z flightu vzal do ruky driver, natýčkoval, založil hůl, a jak tam stál připraven k nápřahu, říká: „Je to blbost.“ Po vteřině zase: „Vím, je to blbost.“ A do třetice, aniž by se pohnul: „Blbost, jasně že blbost.“
Přes vědomí rizika se rozmáchl a razantně švihnul. Míček vystartoval a letěl daleko. Vcelku nepřekvapivě jinam, než hráč chtěl, přímo do vody vlevo. „Já to věděl, já to říkal, že to bude blbost,“lamentoval nahlas. Ale nezbylo než směřovat k drop zóně. Nakonec z toho bylo double bogey.
Sledoval jsem ho stoje přímo proti němu a detailně jsem mu viděl do tváře. Bylo možné z ní jasně vyčíst to napětí, ten vnitřní souboj mezi srdcem a hlavou, o jehož vítězi ale nebylo pochyb. Hořící touha spalovala chladný rozum žárem vysoké pece.
No nic, bylo na čase, abych šel hrát. Vzal jsem do ruky čtyřku hybrid a poslal to na 165 metrů kupředu, s jistotou, že s touhle střední holí určitě nebudu dlouhý, tudíž mi nehrozí bunker u greenu. Míč mi dopadl bezpečně na fairway, 55 metrů od vlajky. Tříčtvrteční wedgí jsem sice šel asi deset metrů za tyč, ale nakonec z toho byl par. Suchý, nevzrušivý par. „Takhle se to má hrát, vždyť to vím,“ komentoval spoluhráč.
Jak jsem mu ale rozuměl! Jak jsem s ním soucítil! Spoluhráčova snaha být první ranou na greenu byla lidská a pochopitelná. Sám sebe jsem si představil v situacích, kdy jsem také hrál srdcem. Riskantně, troufale, nerozumně, očarován vidinou úspěchu a zisku. Všichni takhle hrajeme; někdo párkrát za rok, někdo častěji, někdo při každé hře.
Co je cílem golfu v jeho rekreační rovině? Hezká čísla, ale na golf chodíme i z mnoha dalších důvodů. Někdo chce zažít dotek přírody, někdo si chce odpočinout po práci, někdo zapomenout na hádavou manželku a vřeštící děti, někdo chce být sám a jiný zase ve společnosti kamarádů. Chceme si dopřát uvolnění, uspokojení, naplnění. Nízký počet ran je jednou z cest, ale ta zároveň vyžaduje koncentraci a námahu, což je přímým opakem uvolnění. Navíc toho dosáhneme jen v málo případech, taková je statistická podstata golfu.
Člověk si proto najde jiné cesty, jak si udělat radost. Nerozumné, příliš odvážné rány k nim patří. Co kdyby… A někdy to opravdu vyjde. Ionen „dabláčový“ kolega během cesty k drop zóně zmínil: „Já tu minule ten green fakt trefil.“
Riskantní rány jsou kořením golfu, bez nich by neměla šťávu a nebyla zábavná. Ale bohužel čím méně hráč golf umí, tím více se takové risky promítají do skóre. Neznám člověka, který by si vedl statistiku nerozumných, příliš chtivých rozhodnutí, ale pokud byste chtěli vědět, kolik ran navíc si kvůli nim připisujete, odpoví vám ruská tetka z Kolji: „Ani se neptejte!“
Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán a někdo dokáže při golfu své příliš vznětlivé srdce docela dobře chladit. Někdo to umí dokonce tak, že plaménky touhy nezhasnou, ale zároveň se příliš nerozhoří. Ty plaménky jsou důležité – bez nich se totiž hraje, ale i žije tak nějak bez šťávy, obyčejně až nudně.
Emocionalita a bezhlavost jsou na golfových trávnících neškodné. Ztratíte-li při hře hlavu, ztratíte jen pár ran a pár míčků. Něco jiného ale je, když si hlavu s rozumem nenasadíte třeba při jízdě autem domů. Když spěcháte, neohlížíte se na druhé, a přitom jste ještě do sebe kopli po hře panáka nebo dvě piva. To už není golfová blbost, kterou lze pochopit a zasmát se jí. To je blbost vážná i nebezpečná.
