Golfová hřiště pokryl v lednu sníh a televizní zpravodajství přetékalo biatlonem. Byla spousta času přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Nebo také o tom, co golfu chybí. Jak by se dal zpopularizovat, jak k němu přilákat další lidi, jak by se dalo změnit jeho renomé u veřejnosti. Bylo o tom řečeno už mnohé, ale v praxi, pohříchu, uděláno pramálo. Ne, nemám návod– mám jen volně poskakující myšlenky, těkající a mihotající se jako vločky za oknem.
Byl jsem u toho, když vznikal sportovní mountainbiking (MTB, jízda na horském kole). Teprve v roce 1990 se konalo první mistrovství světa i první seriál světového poháru. Pravověrní cyklisté bikery uráželi, smáli se jim a vedení svazu nedokázalo rozlišit MTB od BMX (plést si běžky se sjezdovkami). Nástup tohoto sportu byl ale tak raketový a byznys, který se kolem roztočil, tak obrovský, že jsme si chvílemi i mysleli, že se MTB stane globálním sportem číslo 1. Všechno si to ale časem sedlo, počty účastníků akcí začaly klesat a už dlouho je jasné, jakou pozici horské kolo má.
Pak je tu jeden sport, kterému se TO podařilo: biatlon. Někteří fanoušci jsou jím úplně posedlí, zrovna tak média. A není se co divit. Nalíčené slečny s vypracovanými těly uléhají se zrychleným dechem na podložku, svůdně pootevřená ústa lapají po dechu, televizní kamera ostří na ladné křivky střelkyně v těsně obepnuté kombinéze. Ženy se zbraněmi v rukou vypadají tak nebezpečně – a mužská vášeň někde mezi „lovcem a krotitelem“ se probouzí ze zimního spánku. To si přece nemůžu nechat ujít !Jen zvuk musím trochu ztlumit, aby si žena v kuchyni nemyslela, že v neděli dopoledne sleduji hanbaté filmy. (Ne, tomuhle sportu nemůže golf konkurovat, přestože se o to golfistka Kordová svými výkřiky „do p…“ pokoušela.)
Když se zrovna neběží, tak alespoň víme o tom, jak se Kátě spí a co měla Jíťa ke snídani. Máza, ležka, položka, kalibr, Makule…Vše je navíc servírováno v bavlnce, neúspěchy prakticky neexistují, je to pořád „málem“ a „kdyby to tam spadlo“. Nakouknout do první dvacítky je pro českého biatlonistu úspěch, ovšem dvacáté místo cyklisty nebo golfový turnaj nestojí ve sportovním zpravodajství za zmínku.
Jak se tohle povedlo? A je možné si z biatlonu něco vzít, přiučit se?
Horská kola se o to ze všech sil snaží. Závody se zkrátily, přidaly se disciplíny, umělé překážky, mechanická depa. Dnes jde o dost jiný sport, než byl v devadesátkách. Jenže žádný druhý boom nepřišel. Ale co takhle přidat na rámy kol držáky na čtyři granáty a každý jezdec bude mít na střelnici pár hodů na terč 3 × 3metry? Netrefíš? Vyrážíš na trestné kolečko! Ostatně i biatlon prošel proměnou, původně to byl armádní sport sedmičlenných hlídek, který se – i pro potřeby televize– stal něčím úplně jiným.
Nemusíme si říkat, jak vypadá golfový turnaj. Co kdyby do budoucna vypadal takhle: rough by bylo takové minové pole, takže kdyby tam hráč vstoupil, pod nohama by mu vybuchovaly barevné nálože tvořící kouřovou clonu. To by byla švanda i napětí… A taky trest za nepřesnou ránu, protože hráč by přes dým neviděl, kam hraje tu další. Kedíci by ovládali drony (ať jsme vojensky moderní), kterými by se snažili lapit míček v letu a donést ho nad terč (asi přestaneme jamce říkat jamka, ne?). Hra by trvala kolem dvaceti minut a vyhrát by mohl prakticky kdokoliv, komu by „to tam spadlo“. Hrálo by se i o tituly ve sprint golfu, golf štafetách a smíšených golf dvojicích a na závěr by se hrál golf masák –jedno plné kolo na golfové akademii. Pro urychlení a potřeby televize. Úplně cítím v zádech to vzrušení u obrazovky!
Zní to jako blbost, co? Mně, s odpuštěním, připadá jako blbost běhat na běžkách kolem střelnice s malorážkou na zádech, navíc většinou na umělém sněhu, a doufat, že tentokrát to tam spadne a národ bude jásat.
Říkal jsem na začátku něco o chroustovi? Ty krátké dny a depresivní temné večery dělají svoje.
Autor textu: Martin Raufer
